Vychováváme dítě k úspěchu

Úspěšné dítě? Většinou se tím myslí, že má samé jedničky nebo alespoň vyznamenání, vyniká ve hře na klavír nebo z něj roste nadějný malý hokejista. Na takové dítě jsme hrdí, k takovým cílům je vedeme a všemožně podporujeme. Zkusme se ale zeptat: Cítí se úspěšné ono samo?

S drobnými vítězstvími a nezdary se dítě setkává už od narození - tím častěji, čím víc se snaží poznat a ovládnout svoje tělo i svět kolem sebe. Teprve na základní škole se ale hodnocení a porovnávání stává středobodem jeho života. Podle vysvědčení, poznámek a pochval se přece jasně pozná, kdo je „looser“ a kdo „borec“. A to je to hlavní. Nebo ne?

Dones jedničku mamince pro radost!

Přináší dobrý školní prospěch uspokojení a pocit úspěchu i samotným dětem? Bohužel, stávající klasifikační systém je většinou jen utvrzuje v tom, že známka (měřitelný sportovní výkon apod.) je nejen hlavním měřítkem jejich úspěšnosti, ale i ceny. Pedagog a psycholog Robert Čapek ve své studii „Vztah žáků a rodičů ke klasifikaci na základní škole“ píše: „Mnohdy i chování rodičů a svět dospělých v dítěti jen utvrzuje pocit, že hodnota člověka a to, nakolik ho ostatní milují, nakolik si ho cení a nakolik ho respektují, záleží na jeho úspěšnosti a na tom, jak dobře provádí to, co se po něm chce, a do jaké míry dosahuje žádoucích cílů. (Ošklivé káčátko nikdo neměl rád, dokud se z něj nestala krásná labuť.) Pokud dítě přichází do školy s přesvědčením, že hodnota jeho osobnosti závisí na tom, jak dobře se bude učit, známky mu už jen tuto představu zkonkretizují do jednoho čísla, které se mu mnohdy odrazí v budoucím životě.“

Robert Čapek při svém průzkumu mimo jiné zjišťoval, kdy čtvrťáci a páťáci z královéhradeckých základních škol zažívají pocit úspěchu. Ukázalo se, že dobré známky jsou rozhodující pro spokojenost skoro tří čtvrtin školáků. Následovala pochvala (16 %), menší část dětí považuje za úspěch už to, když nic nezkazí a nedostanou poznámku. Příjemným překvapením bylo 10 % žáků pátých tříd, kteří označili jako největší úspěch dobrý pocit z práce ve škole. Tyto zážitky popisovali slovy „pocit, že se mi něco daří, něco mi jde“, „to, že se něco výborně naučím“, „jsem na sebe hrdý“ apod. To je velký pokrok dětí v postoji k sobě samému: pozitivní sebehodnocení, nezávislé na ocenění známkami.

Uč se, jednou se budeš mít dobře

My, rodiče, většinou věříme tomu, že naše snaha „vydolovat“ z dítěte co nejlepší vysvědčení má svoje hluboké opodstatnění. Jsme přesvědčeni o tom, že úspěch na základní škole je jízdenkou k vyššímu vzdělání a lepšímu životu - a do určité míry je to pocit oprávněný. Je pravda, že se nás „nikdo v životě nezeptal“, jaké jsme měli známky v sedmičce; na druhou stranu, obraz, jaký jsme o sobě v těchto prvních letech soupeření vytvořili (pro sebe i pro druhé), může další cestu usnadnit („snaživý, nadaný, studijní typ…“) nebo zkomplikovat („problémový, líný, pomalý...“). Jen málokterý učitel se ubrání škatulkování. Mnohé bystré, ale málo motivované děti si tak ze školy odnesou názor „já na to stejně nemám“ a o další studium se ani nepokusí.

Ani vyhlášení premianti to ale nemají tak docela jednoduché. Jejich výsledky jsou často založeny spíš na obrovské píli než na výrazném nadání, vysoko nastavená laťka jim ale nedovolí z nároků slevit. Jednička?

To je u nich samozřejmost, zatímco cokoliv jiného je už považované za neúspěch.

Tyto děti pociťují mnohem silnější strach ze selhání než dvojkaři či trojkaři a mohou být pod zcela neúnosným tlakem. Platí to především u dívek, které mívají silnější potřebu vyhovět a splnit očekávání. Paradoxní je, že v pozdějším „praktickém“ životě tito oslňující jedničkáři neuspějí - ve srovnání s průměrnými spolužáky - tak často, jak by se dalo předpokládat. Jedna z příčin může být i v tom, že ve škole se velmi často oceňuje spíše konformita, nikoli tvořivost, originalita a průbojnost. A tyto vzácné vlastnosti v sobě může ukrývat i repetent.

Muška jenom zlatá

Zkuste si jen tak sami pro sebe uvědomit, co za úspěch považujete vy, ve vašem dospělém životě. Je to výše konta, počet podřízených či vysokoškolských diplomů v šuplíku?

Dovolujeme si přepokládat, že asi ne (jinak byste sotva „marnili čas“ čtením našeho časopisu). Patrně byste museli započítat i vztahy v rodině, kvalitu přátel, přítomnost koníčků. Možná by se do vašeho seznamu dostalo i cosi jako mravní integrita, chcete-li, čisté svědomí. Dá se postavení, dosažené nečestným způsobem, považovat za úspěch? (třeba titul získaný díky opsané diplomové práci…) Úspěšný život je mnohobarevný a nechybí v něm ani ty méně prestižní, ale o to důležitější odstíny.

Pro děti to platí stejně - kromě dobrého vysvědčení či vítězství ve výtvarné soutěži potřebují mít své místo v třídní partě. Potřebují vědět, že mají s kým jít odpoledne ven. A stejně jako vy byste neokopírovali diplomku, ani váš syn by se neradoval z prvního místa v závodě, které získal zfalšováním výsledků. Naše děti musejí vědět, že neztrácejí svou hodnotu a že je nepřestaneme mít rádi, i když doběhnou poslední. I když tu jedničku (a dokonce ani dvojku) tentokrát nepřinesou.

Doveďte dítě k úspěchu

„Nedopusťme, aby děti procházely dětstvím bez blahodárného prožitku zaslouženého úspěchu“, říkával profesor Zdeněk Matějček. A nezáleží tolik na tom, jestli jde o úspěch všeobecně oceňovaný nebo spíše „soukromý“.

Pomozte svému dítěti, aby mohlo sladkou chuť úspěchu okusit - v něčem vyniknout může doslova každé.

Základní škola: nejde jen o nadání. To, s jakým úspěchem náš potomek projde základní školou, můžeme ovlivnit mnoha různými způsoby - nejen tím, že ho budeme motivovat k lovu na jedničky. Za zcela zásadní považují odborníci z pedagogicko-psychologických poraden budování pravidelných učebních návyků, a to hned od první třídy.

Kdy se píšou úkoly a kdy se může jít ven?

Půlhodinka opakování denně úplně stačí, ale musí se dodržovat. Řád, který žáčkovi přešel do krve, se mu ve vyšších třídách bude náramně hodit. Důležitý je i způsob, jakým (a zda vůbec) rodiče se školou komunikují.

Na dítě rodičů, kteří se zajímají, učitelé pohlížejí s větším pochopením a zájmem - čímž zpětně příznivě ovlivňují jeho sebehodnocení, motivaci a snahu.

Drobné úkoly nabízejí prožitek úspěchu. Snažte se pověřovat děti drobnou pomocí, co nejdříve to půjde. Zalít květiny. Nakrmit kočku. Namalovat babičce obrázek. Vykrájet z těsta perníčky. Uspořádat pro rodinu a sousedy koncert na flétnu nebo kouzelnické představení. Hledejte, v čem je vaše dítě dobré a podporujte ho v tom. Každá pochvala znamená krůček k sebedůvěře, bez které nikdo nezvítězí.

Obklopte dítě knihami. Nedávný sociologický průzkum znovu prokázal, že dětské čtenářství je faktorem, který výrazně ovlivňuje úspěšnou životní cestu budoucího dospělého - týká se to jak dosaženého vzdělání a postavení, tak i kvality života a pocitu spokojenosti. Čtěte dítěti ještě předtím, než začne chodit do školy. Ať se knížka stane samozřejmou součástí jeho života.

Mluvte s dětmi, rozvíjejte jejich vyjadřování. Sociolog Basil Bernstein ve své teorii řečových kódů poukázal na to, že školní prospěch je často silně ovlivňován jazykovou výbavou žáka (děti, u nichž není jazykový kód příliš rozvinut, dělají dojem mírně hloupějších, než jsou a podle toho jsou také známkovány). To, zda je jeho jazyková výbava omezená nebo rozvinutá, nezávisí ani tak na intelektu dítěte, jako spíš na rodinném prostředí. Rodiče by měli dítěti naslouchat, klást mu otázky, pobízet ho, aby vyprávělo, co dělalo ve školce, s kým si rozumí, nechat jej také pokládat otázky a odpovídat mu na ně. Vyprávěním a hrami (co by bylo, kdyby…, příběhy na pokračování) podněcovat jeho fantazii.

Každý má svoji vlastní cestu k úspěchu. Mluvte s dětmi o jejich možnostech, cílech a ambicích. Měly by vědět, že není nutné snažit se dohnat kamarády, že dokonce ani nemusejí sdílet představy svých rodičů, učitelů nebo jiných autorit. Proč by měl být plán stát se skvělým kuchařem horší než sen o chirurgickém skalpelu? Pro každého vypadá úspěch jinak.