Co s duševní a tělesnou "zatuhlostí" ve školách?

Klesající výsledky českého základního a středního školství signalizují, že by se v tomto resortu mělo něco podstatného změnit. Jak však ukazují průzkumy, více než 80 % rodičů a přes 70 % učitelů je s českými základními a středními školami spokojeno. Co nám tento paradox prozrazuje?

Zdá se, že jako společnost o vzdělávání hlouběji nepřemýšlíme a že se z jisté duševní pohodlnosti nehodláme podívat pravdě pořádně do očí. A přitom by možná stačilo tak málo, aby školní vzdělávání nabralo tendenci k vyšší kvalitě. Existuje sice celá řada faktorů, které ovlivňují výsledky vzdělávání, ale jeden z nich považuji v tuto chvíli za stěžejní: provázanost školního vzdělávání s reálným životem žáků a s jejich přirozeností. Do jisté míry souvisí s často připomínaným Senekovým citátem: „Ne pro školu, pro život se učme!“ Ale ten je většinou chápán pouze s ohledem na budoucí život žáků v dospělosti. To, co prožívají přímo ve škole, se pak přehlíží. A právě sem by se měla zaměřit naše pozornost, chceme-li vzdělávání zkvalitnit.

Děti nemají možnost nápodoby

Ohlédneme-li se do historie lidstva, všimneme si, že se děti všemu praktickému učily přímo v reálném životě, a to především od dospělých. Jak úžasná je dětská schopnost nápodoby, jak úžasná je jejich zvídavost. Běžná škola však těchto vrozených předpokladů každého dítěte nejen nevyužívá, ale dokonce je mnohdy tlumí. Čemu praktickému se může žák od svých učitelů naučit? Pouze snad jeho stylu učitelování, opomeneme-li aktivně zapojené tělocvikáře při sportovních činnostech. Čím učitelé uspokojují zvídavost žáků? Mnohdy vůbec ničím. Dříve než se zvídavost pro to či ono může probudit, udusí ji učitelé výčtem toho, co je třeba se doma naučit. A jak každý moc dobře ví, učení se něčemu, co nás nezajímá, příliš efektu nepřináší. Mnozí učitelé a také řada rodičů zastávají názor, že docházka do školy je obdobou výdělečné činnosti dospělých. Povinnost jako povinnost. Jsem přesvědčen, že se jedná o názor ve své podstatě mylný. Škola totiž v té podobě, v níž je běžně realizována, stále odpovídá původnímu významu řeckého slova scholé, tj. volno, volno od úkolů souvisejících se zajišťováním živobytí, neboť v tomto smyslu představuje školní výuka „pouhé“ obohacování života o základní poznatky, které lidstvo nashromáždilo. V průběhu posledních století však došlo k deformaci; toto obohacování se stalo povinným a svou důležitostí nakonec zaujalo v životě dětí přednější pozici než jejich přirozený podíl na zajišťování živobytí. Prázdniny, doba zproštění školních povinností, doplnily výraz škola.

Stát, a to v době ještě feudální, začal odebírat děti z přirozené sféry rodičů a jal se je formovat k obrazu centrálně stanovenému. Bezpochyby je třeba tuto skutečnost považovat z velké míry za dobrodiní, které tak bylo i obecně vnímáno a zajišťovalo škole respekt u rodičů. Po dlouhá desetiletí poskytovala škola dětem obohacení ke každodennímu životu v rodině, jenž s sebou nesl celou řadu úkolů. Vykonáváním běžných rutinních činností se dítě dostávalo k podstatě věcí a svět kolem sebe si mělo možnost dostatečně ohmatat, čímž získávalo pevnou půdu pro další život, myšleno v psychologické rovině.

V posledních letech jsme svědky jiné situace. Nejrůznějšími vymoženostmi moderní doby jsme se zbavili spousty povinností, které tvořily náplň každého dne. Významná část činností nezbytných pro zajištění života je v moderním světě dětem nedostupná. A v rychlosti, v níž tyto změny nastaly, jsme přehlédli, že naše děti nemají potuchy o tom, čemu my s naprostou samozřejmostí rozumíme. To, co my vnímáme jako usnadnění práce, berou děti jako jedinou existující možnost. Žijí v pohodlném světě „kouzel“ a stěží chápou, že věci nefungují samy od sebe a že se mnohdy něco udělat musí. Děti tak přicházejí o příležitost vytvořit si správný vztah k realitě a s ním se pojící zodpovědnost.

Kde se naučit zodpovědnosti?

Nedostatečná elementární zkušenost s realitou vytváří chabý podklad již pro základní vzdělání. Jsem přesvědčen o tom, že je nyní namístě, aby se škola ujala některých úloh, které dříve spadaly přirozeně do sféry rodiny, a uzpůsobila tomu svůj vzdělávací program. Nejedná se přitom o úkol technicky obtížný, neboť se může obejít bez zásahů státu, i když ty by také prospěly. Jak však lze vidět u některých učitelů, kteří se o to již pokoušejí, je zapotřebí jen smysluplně rozvrhnout náplň činností, využívat přirozených schopností a sklonů dětí a vycházet z uvědomění, že jako učitel jsem neustále vzorem dětem mi svěřeným.

Pro začátek možná stačí zamyslet se nad pohybem, protože asi málokdo se bude stavět proti tvrzení, že je výrazným znakem života dítěte. Ve škole pohyb u dětí vítán nebývá. Ba naopak, žádá se nehybné sezení, které se stalo příkladem vzorného chování žáka, zasluhujícího odměnu. Pravda, pro psaní představuje klidný posed docela příhodnou polohu těla, ale k tomu není třeba žáka nutit, na to by si zajisté přišel sám, což vlastně znamená, že by se tomu v reálné situaci přirozeně naučil. Nemožnost pohybu při vyučování však působí proti přirozenosti dítěte a vede k nežádoucímu útlumu. Naopak využití pohybu napomáhá lepšímu zapamatování učiva, a to už snad za pokus stojí.