Škola, kde se nešikanuje, neexistuje

O různých formách šikany, její prevenci a léčení jsem si povídala s psychologem Davidem Čápem.

Co si představíte, když se řekne šikana?

Na jedné straně bezmoc, smutek, lítost, pláč, izolaci dítěte od ostatních, na druhé straně to, že šikana je hodně zbulvarizované slovo, které se používá v situacích, kde by se používat vůbec nemělo. Tímhle slovem šermují děti, rodiče, učitelé, často ho slýcháme v médiích, ale to až v případě, kdy je ubližování hodně extrémní. Šikana jako taková je opakované a záměrné ubližování někomu, kdo nemá možnost se bránit. A může jít jak o fyzické, tak i o psychické ubližování.

A může se tohle ubližování dít komukoli, myslím bez rozdílu věku?

Bude to znít smutně, ale ano, je to tak. Šikana se může objevit téměř ve všech sociálních skupinách, některé její formy je možné pozorovat i v mateřských školách a ošklivě si ubližovat dokážou též obyvatelé domovů seniorů. Někteří lidé také mají zkušenost s ubližováním na pracovišti; pokud si ubližují kolegové, mluvíme o mobbingu, a v případě, že ubližuje nadřízený, se jedná o bossing. Domácí násilí lze také charakterizovat jako šikanu.

Jaké prostředí je „ideální“ pro vznik šikany? Kde se jí „nejlépe“ daří?

Obecně platí, že šikana se nejvíce vyskytuje v hierarchických, hodně „utažených“ systémech, kde platí tvrdá pravidla a přestupky proti nim jsou krutě trestány. Zní to možná absurdně, ale takovéto prostředí je jakýmsi podhoubím pro vznik šikany. Aby v něm bylo možné přežít, je „potřeba“ ubližovat někomu dalšímu. Určité podhoubí pro vznik šikany se vyskytuje i v systémech, kde nejsou nastavena žádná pravidla, kde je svět nesrozumitelný. V každé sociální skupině vznikají nepsaná pravidla, která možná vůbec nikdo nevysloví nahlas, ale všichni členové skupiny chápou, že tohle chování je pravidlo. A pravidlem se může stát ubližování slabším stejně jako jejich zastávání. Takže pokud je tým veden krutou rukou, nebo naopak bez zájmu a nic se tam neřeší, není to v pořádku.

Pozorujete souvislost mezi věkem dětí a výskytem šikany? Na kterém stupni školy je její výskyt nejčastější?

Kdybychom se bavili o kyberšikaně, tedy o šikaně s využitím informačních technologií, uvedl bych výsledek výzkumu Minimalizace šikany z roku 2009, kde jsme pozorovali výraznou souvislost s věkem, nebo spíše s me diální vybaveností dětí. Na druhém stupni a na střední škole mají prakticky všichni k dispozici „velmi chytrý“ telefon i počítač s přístupem na internet. U klasické šikany není souvislost s věkem až tak výrazná, nicméně nejčastěji je šikana popisována opět na druhém stupni a na středních školách. S šikanou hrubší podoby se častěji setkáváme na odborných učilištích. Dalším specifickým prostředím je ústavní výchova, což ale neznamená, že ústavní výchova je přímo živnou půdou pro šikanu. Ale také jde o „utaženější“ systém, z nějž děti nemohou jen tak vystoupit.

Na jednom učilišti jsem se setkala s tím, že učni šikanovali jednoho pedagoga. Stává se, že se šikana obrátí vůči učiteli? Jak časté to je?

Stává se to, ale učitelé o tom z důvodů, které jsou srozumitelné, nechtějí hovořit. Pokud jde o konfliktní stav ve třídě nebo o spor mezi třídou a vyučujícím, tak o tom mluví. Ale jsou-li opravdu obětí šikany, tak stejně jako jiné oběti šikany moc nemluví o tom, co se jim děje. Je dobré vědět, že obětí se může stát kdokoli, stejně jako agresorem.

Jak poznám, že je některé dítě šikanováno? Pokud na něm tedy nevidím modřiny a krev.

Učitel si může všimnout varovných signálů, toho, že dítě viditelně mění svoje chování. Někdy se šikanované dítě nezapojuje do činností, jindy se za každou cenu snaží vstoupit do děje, což někdy my učitelé komentujeme tak, že dítě otravuje ostatní. Ono se ale jen snaží získat pozornost ostatních. Dalším a celkem jasným signálem je, že se dítě přestane bránit útokům. Je přirozené, že si děti ve třídě nadávají, že se pošťuchují nebo o sobě mluví sprostě, ale v okamžiku, kdy většina útoků ve třídě směřuje na to jedno dítě, které se jim nijak nebrání, už rezignovalo, je to zásadní signál, že se děje něco špatného. Dítě také může být zamlklejší než dříve, nebo se mu zhoršil školní prospěch či častěji chybí. Rodiče si mohou všimnout toho, že dítě chodí ze školy a do školy jinudy, že se vyhýbá místům, kam dříve chodilo, nikdo za ním nechodí nebo se vyhýbá škole jako takové.

Několikrát jsem se setkala s tím, že škola rodiče vehementně ujišťovala, že u nich žádná šikana nikdy nebyla, není a nebude. Co říkáte na takováhle ujištění?

Takovým ujištěním prosím nikdo nevěřte (zdůrazňuje). To je naprosto pochopitelná marketingová snaha školy. Rodič chce mít jistotu, že o jeho dítě budou ve škole dobře pečovat, že se mu tam nic nestane. Takže takováto snaha školy o co nejlepší dojem je naprosto pochopitelná, ačkoli nejspíše neříká pravdu, či přímo lže. Šikana není něco, co se „stane“, ale je to model chování, který se může vyvinout velmi snadno. A někteří vyučující jej přehlížejí, protože si nejsou jistí, jak by měli zasáhnout.

Není možné, že jim takový stav dokonce vyhovuje, že jim pomáhá třídu nějak „utáhnout“?

Může se stát, že učitel začne vytvářet koalici s těmi, kdo ubližují. Navíc je naivní představa, že učiteli jsou všechny děti stejně sympatické. Tak to prostě není, a pokud to někdo říká, nemá pravdu. Některé děti jsou nám přirozeně více sympatické a jiné méně. Co se může stát? Dítěti, které moc „nemusíme“, začnou druzí ubližovat, a protože nám není moc sympatické, je nám to vlastně jedno. Nebezpečný kruh se v tuhle chvíli uzavírá.

Učitel by tedy měl pracovat se sebou a se svými sympatiemi k jednotlivým dětem, aby se všem věnoval pokud možno stejně?

Určitě. Myslím si ale, že učitelé se rozhodně věnují všem dětem. Někdy však zapomínají na to, že jsou sami nástrojem, který děti pozoruje, a občas nepracují se sympatiemi a antipatiemi vůči jednotlivým dětem. Naše vnímání je velmi ovlivněno emocemi, a pokud bereme nějaké dítě, které nám „nesedí“, jako „horší“, není to v pořádku. Sice je to určitým způsobem náročné, ale není potřeba do toho investovat velké množství energie. Stačí na to myslet a zavčas pojmenovat, pokud vidím, že se děje něco, co by se dít nemělo. Když to neudělám, nevyjádřím svůj nesouhlas s něčím nesprávným, svým způsobem s tím vyjadřuji souhlas.

Takže rozhoduje nejen to, co udělám, ale i to, co neudělám?

Ano, a právě v případě šikany velmi rozhoduje to, co okolí nedělá.

Setkala jsem se s názorem, že člověk, kterého šikanují, by to měl tiše vydržet, že to agresora časem přestane bavit. Myslíte, že to může fungovat?

Z toho mi až běží mráz po zádech. Tohle je nebezpečné, až hrůzné, přenáší se tím vina na oběť. Navíc jak v domácím násilí, tak při šikaně ve třídě nebo na pracovišti se začne dít to, že oběť si začne klást za vinu to, co se děje. Vnímá samu sebe jako viníka. Mnoho dětí i dospělých, kteří něco takového zažili, mluví také o tom, že by možná bylo lepší, kdyby tu (třeba ve třídě) vůbec nebyli. A mýtus, že kdyby to vydrželi, bylo by lépe, jejich situaci vůbec nepomáhá. Něco jiného je ale konfrontace s prvním útokem, ve třídě například se zesměšněním. Někteří z nás jsou trochu citlivější nebo křehčí, a když na první či druhý útok reagujeme pláčem nebo velkým afektem, útočníkovi tak potvrdíme, že zasáhl do černého. Kdybychom si uměli prvních pokusů o útok vůbec nevšímat, bylo by to velmi dobré. Ale to je jenom „kdyby“. Kdybychom nedali najevo svou křehkost, tak by to potenciálního agresora asi neuspokojilo, protože by neviděl odezvu.

To, co říkáte, ale možná spíš zvládne dospělý. Je to docela těžké.

Máte pravdu, je to těžké. Navíc každý z nás má nějakou Achillovu patu. Třeba téměř vždy „zabírá“ to, čemu děti říkají „nadávají mi do rodiny“. Proti tomu se nedá moc bránit a jde jen o to, jak na to člověk zareaguje, jestli agresí, afektem nebo stažením se do sebe. Tímto způsobem si mohou ublížit i dospělí. Třeba když někdo devalvuje dítě svého kolegy, hodně mu tím ubližuje.

Oběti šikany i bez „rad“, že by to měly vydržet, často dlouho mlčí o tom, co se jim děje. Proč se nedokážou svěřit někomu blízkému s tím, co prožívají?

Ony to nedokážou a často ani nechtějí. Ale většina obětí šikany o tom na začátku mluví. „Paní učitelko, ať mi to Pepík nedělá,“ říkají. A paní učitelka odpoví: „Aničko, nežaluj.“ Tahle odpověď je důvodem, proč dítě za učitelkou už podruhé nepřijde. Pokud o šikaně na začátku nemluví její oběť, mluví o ní v této fázi její spolužáci, kteří s tím nesouhlasí. Dospělí dětem často říkají, že si mají své problémy vyřešit samy, že je to nezajímá a že je to žalování. Děti pak nemají důvod se svěřovat. Důvodem, proč se oběť nesvěří, není jen tahle zkušenost, ale také její prožitky. Myslí si, že sama selhává, že není dost dobrá, a právě proto se jí to děje. Často se též stydí za to, co se jí děje.

Jak jako učitelka poznám, co je a co není žalování?

My dospělí tohle často neumíme rozlišit, přitom to není zas až tak těžké. Hodně jsme se s tím potýkali ve středisku výchovné péče, kde jsem pracoval. Děti nám chodily „hlásit“ úplně všechno. A tehdy jsme pochopili, jak rozlišit žalování neboli „bonzování“ od informování dospělého. Když žaluji, chci někomu zkomplikovat život. Ale když dospělého informuji, hledám pomoc pro sebe nebo pro někoho jiného. Zní to srozumitelně, ale stejně mohou nastat situace, kdy nevíme, proč za námi dítě přišlo. Pak existuje zázračná otázka; zeptáme se dítěte, co po nás chce, co očekává. Když dítě řekne: „Dejte Pepíkovi pětku nebo poznámku,“ chce mu zkomplikovat život. Ale když řekne: „Já chci, aby se to už nedělo, aby s tím dal pokoj,“ je to jasná žádost o pomoc, žádné žalování.

Nemůže se někdy stát, že se dítě, které je šikanováno, do určité míry identifikuje s agresorem? Nemůže ho někdy i začít hájit?

Tenhle jev je popsán u bolestného jevu - domácího násilí, ale i u dlouhodobé šikany. My lidé jsme sociální tvorové a potřebujeme kontakt s druhými lidmi. Bude to znít krutě, ale špatný kontakt je pro nás lepší než žádný. Když ve třídě vládne tvrdou rukou chytrý, manipulativní kápo, který veškerou agresi směřuje na jedno dítě, je to také kápo, kdo agresi zastavuje. „To už stačí. Dneska ti dáme pokoj.“ Je to trochu cukr a bič. U domácího násilí též útok na čas ustane, a když oběti chvíli nikdo neubližuje, vnímá to jako projev přátelství, nebo dokonce lásky, i když by to měl být normální stav. „Už mě týden nezmlátil. To znamená, že mě má rád a že se změní.“ Tak to vnímá i šikanované dítě. Po určité, spíše delší době se s agresorem identifikuje a považuje ho za kamaráda. Navíc se musí nějak rozumově vyrovnat se situací, která je pro něj nesrozumitelná, zjistit, jaký je její smysl. Takže dospěje k závěru, že si za to může samo, že kdyby ve třídě nebylo, bylo by to pro všechny lepší, a že ten, kdo mu ubližuje, to dělá pro jeho dobro. Ve škole se s poslední větou spíše nesetkáme, to je fenomén týkající se především domácího násilí.

Kdo se může stát agresorem? Je ten, kdo šikanuje, vždycky bezcharakterní jedinec?

Určitě ne. Chtěl bych vystoupit na velkou obranu agresorů, což bude možná znít trochu paradoxně. Nejsou to žádní „malí ďáblíci“, kteří se rozhodli druhým komplikovat život na této planetě. Jsou to děti jako každé jiné, jen možná jejich způsob, jak získat nějaký vliv ve skupině, je velmi rigidní a spočívá ve znevažování hodnoty někoho druhého. Možná se to naučily doma, ale také to neplatí vždycky. Je možné, že náhodou zjistily, že jim určité chování přináší nějaké výhody, nejde o promyšlenou strategii, na začátku nemusel být záměr někoho zničit. Jen vidí, že se nějaké chování osvědčilo, a tak to zkoušejí znovu. Také se může stát, že k agresivnímu chování dá popud vyučující nějakou nevhodnou poznámkou či - a to je horší - opakovanou devalvací některého žáka. Tím dává ostatním dětem najevo, že tohle je v pořádku a takhle to můžeme dělat. Agresoři nejsou a priori nějaká agresivní stvoření. Pokud si dítě začne fixovat nevhodné vzorce chování, naučí se řešit si své věci pomocí agrese a nikdo mu nepomůže, nevysvětlí mu, že by se věci mohly dělat jinak, možná ho časem začneme vnímat jako bezcharakterního. I agresorům se ale musí pomáhat.

Setkávám se s tím, že když se přijde na nějaký případ šikany, tlačí rodiče i učitelé na to, aby tohle dítě šlo okamžitě „někam jinam“, nejlépe do výchovného ústavu, mezi „ty svoje“, protože to je nebezpečný jedinec.

Tahle tendence vystrčit dítě někam mimo se opravdu objevuje, ale je to spíš poslední možná volba. Tomuto dítěti mnohdy druzí také ubližovali. Typické to je při přechodu na střední školu. Spolužáci ho trápili, takže se rozhodl, že tady se nedá. Takže hned na začátku někoho zmlátí.

Takhle fungovala mazácká vojna, že?

Přesně tak. A přitom bychom neřekli, že všichni vojáci byli bezpáteřní a bezcharakterní lidé. Ale byli v izolaci a zažívali nejistotu. A nejistota zvyšuje tendenci k agresivnímu chování. Když si nejsem jistý tím, kde jsem, kdo jsem a co mohu očekávat od okolí, když nerozumím chování autorit, zvyšuje to moji tendenci k agresivnímu chování. I takhle nepřímo může agresi vyvolat okolí.

Může z toho, který někdy někoho trápil a šikanoval, vyrůst dobrý člověk?

Troufám si tvrdit, že ano. Upřímně, většina dětí v určitém věku ubližovala zvířátkům, ale asi bychom neřekli, že většina dospělých jsou bezcharakterní lidé.

Dalšími, i když pasivními aktéry jsou děti, které jsou „jen“ svědky šikany. Jak prožívají to, co se děje?

Tahle skupina dětí je velmi nesourodá a pestrá. Najdou se tam ti, kdo si čas od času kopnou také, od těch, kteří fandí a ta „šou“, jež se odehrává ve třídě, je vlastně docela baví, až po ty, jimž je to nepříjemné a oběť litují. Ovšem čím déle trvá mechanismus ubližování, tím více ostatní otupují. „Sice mi je Pepíka líto, ale hlavně že se to neděje mně.“ Některé děti vystupují na obranu oběti, ale pouze dokud to pro ně není příliš nebezpečné. Stejně tak na začátku chtějí mluvit o tom, co se děje, ale posléze spíše čekají, až je někdo mezi čtyřma očima osloví. A od určitého okamžiku o tom mluvit nebudou, protože se identifikovaly s normami skupiny. Mnoho dětí, které jsou svědky šikany, se také cítí jako oběť. Někdo je zmanipuloval, vyčítají si, že nezasáhly, a přitom si neuvědomují, že je k tomu, že byly zticha, dovedla skupinová dynamika. Člověk je „stádní tvor“ a ve skupině je naším hlavním úkolem přežít, i když někdy za cenu obětování druhého. Zní to hrozně, ale je to realita.

Můžeme vychovat dítě k tomu, aby bylo ochotno nést kůži na trh, zastat se?

Myslím, že to do určité míry lze. Jde o to, aby dítě bylo zdravě sebevědomé, takže silně autoritativní výchova do jisté míry znemožňuje tohle hrdinství. Dítě se učí plnit rozkazy a nedělat, co je zakázáno, ale nemá příliš možností, aby testovalo, co se ještě může a co už ne. Dítě bychom také měli učit základnímu respektu k druhým lidem, což samozřejmě neznamená, že nikdy nenastane žádný konflikt. Naopak si myslím, že děti, které umějí řešit konflikty a vědí, jak do nich vstupovat a jak z nich zase vystupovat, jsou velmi dobře připravené pro život. My dospělí bychom také nikdy neměli devalvovat hodnotu druhých lidí, zbytečně kritizovat spolužáky nebo učitele dítěte.

A to, i když nemohu být s každým kamarád?

Přesně tak. Někdy podléháme naivní představě, že všechny děti ve třídě by se měly kamarádit, a čím víc tlačíme na to, aby se s někým kamarádily, tím víc se budou bránit. S někým se chceme kamarádit, s jiným nechceme být tak často v kontaktu a někdo nám není sympatický. Ale nikomu nemůžeme ubližovat a nikdo nemůže ubližovat nám.

Co dělat s dítětem, které ostatní trápí, pokud ho tedy nechci jen trestat? Jak ho vést k tomu, že takhle ne a proč takhle ne?

Když se to podaří podchytit na začátku, máme téměř vyhráno. Dítě zatím jen testuje mantinely, zkouší, kam se dá ještě zajít. A když mu dáme jasně najevo, že sem už se zajít nedá, že to je špatně, hodně mu pomůžeme. Není potřeba hned vyrukovat s velkými tresty, ale spíše o tom mluvit, povídat si o tom, co dané chování způsobilo druhým a že je pro dítě vlastně nevýhodné. Když se nám to nepodaří zachytit včas, vzorec chování, nakládání s druhými lidmi se u dítěte fixuje. Tady už bývá potřeba terapeutická podpora od někoho zvenčí. Základem úspěchu je - a bývá to pro rodiče opravdu těžké - připustit si, že dítě někomu ubližovalo nebo ubližuje. Někdy to vnímáme jako osobní selhání a je úplně přirozené, že si to nechceme připustit a že hledáme důvody, proč si dítě, jemuž náš potomek ubližoval, za to může samo. Ale to je slepá ulička. Odsuzujeme přitom dané chování, ne to dítě jako takové, a to je hrozně důležité (zdůrazňuje). Něco jiného je říci: „To, co jsi udělal, je špatně,“ než když dítěti řekneme: „Ty jsi hrozný, že jsi to udělal.“ Pokud budeme dítě takto devalvovat, nebude mít důvod nějak změnit své chování. Pokud takto tvrdě a ještě s devalvujícím podtextem zareaguje učitel, možná dosáhne toho, že dítě v danou chvíli přestane s chováním, které mu vytýká. Dítě ale zároveň dostane informaci, že kdo je silnější, ten tomu šéfuje a může používat jakékoli zbraně. Takhle funguje sociální učení. Když vidíme, jak se věci dělají, je to pro nás důležitější, než když nám někdo říká, jak by se měly dělat.

Kdyby moje dítě někoho trápilo, také by mě to bolelo. Možná i víc, než kdyby někdo trápil moje dítě, měla bych pocit, že jsem selhala. Měl jste někdy možnost mluvit s rodiči, kteří tohle zažili?

Ve středisku výchovné péče jsem pracoval zejména s dětmi, které ubližovaly druhým, a s jejich rodiči. Ti naprosto přirozeně reagují tak, že to nechtějí přijmout. Říkají, že to není pravda, že ten, komu jejich dítě ubližovalo, si za to může sám a že také není ze zlata. Jsou šokováni, překvapeni tím, co se stalo, často to prožívají jako osobní selhání. Setkal jsem se i s tím, že když už si připustí, že jejich dítě někomu ubližovalo, mají tendenci ho hrozně zdevalvovat, cítí zklamání a někdy by ho raději „hodili přes palubu“. V téhle fázi je potřeba, aby se do věci vložil někdo zvenku, například výchovný poradce nebo terapeut, který bude jednotlivým účastníkům „překládat“ a upravovat jejich vyjádření. Aby se odsuzování netýkalo osoby, ale chování.

Co bych mohla jako učitelka udělat pro to, aby se v mé třídě nešikanovalo, nebo aby se v ní šikana nerozjela do podoby, kterou už bych sama nezvládla?

Je potřeba si připustit, že škola nejen vzdělává, ale i vychovává. Rodina dokáže své dítě velmi dobře připravit na setkání s dalšími dospělými nebo s několika, ale rozhodně ne s dvaceti vrstevníky. Tohle vždycky dělala škola a doufám, že to tak bude i nadále. Co se dá pro to dělat? Myslet na to, jak jednám s dětmi, jestli je náhodou někdy neponižuji, jestli nedávám důvod k zesměšňování, jestli je neurážím. Když si vzpomenu na svá školní léta, vidím, že se takovéhle věci děly. A myslím, že se dějí i dnes.

Zažila jsem jednoho ředitele školy, který říkal, že největším nepřítelem učitele jsou rodiče. To by se také dalo brát jako urážení, zejména pokud to dává najevo i dětem.

Pokud se něco takového děje, je to strašné. Učitel nemůže devalvovat rodiče dítěte. Učitelé a rodiče mají přece společný zájem -děti -, jen si mezi sebou někdy nerozumějí a útočí na sebe úplně zbytečně. Vraťme se ale k tomu, jak by se měl chovat pedagog, který je nositelem norem. Měl by také reagovat, pokud jsou normy ve třídě přešlapovány. Není to tak těžké. Stačí jen vyjádřit svůj postoj k tomu, co se ve třídě děje, okomentovat to s tím, že něco takového se mu nelíbí. Není potřeba hned hledat viníka. Dnes už se ve školách pracuje s pravidly třídy, stala se z nich dokonce jakási „móda“, což je vlastně dobře. Bohužel se ale setkávám s tím, že vzniknou krásná pravidla třídy, která visí na nástěnce mezi obrázky a nikdo jim nevěnuje pozornost. Pravidla jsou proces, k němuž je nutné se vracet.

Vedení školy nebo i rodiče občas čekají, že učitel ve třídě nastolí pořádek, zejména pokud to je několikátý učitel v pořadí. Tohle očekávání je náročné.

Pokud někdo řekne: „Nastol tam pořádek,“ je to obrovský tlak na učitele, od něhož se to čeká. Zní mi to tak trochu vojensky. Možná že to bude vypadat, že je tam všechno v pořádku, ale neuvidíme, co se tam opravdu děje, až do chvíle, kdy se děti rozhodnou, že půjdou do boje s autoritou, což naprosto přirozeně nastane. I třídy, kde probíhá šikana, může jejich učitel hodnotit jako bezproblémové. „Je tady pokoj a klid, třída dýchá v jednom rytmu,“ říká. Ale jenom v případě, že se šikana neobrátila i vůči němu.

Každý z nás má v sobě i něco jako „temnou stránku“ svého já. Přiznejme si, že každého (nebo skoro každého) někdy napadne, že by mohl druhým „zatopit“. Jak pracovat s těmito svými tendencemi? A jak pomoci dětem v tom, aby jim nepodléhaly?

Myslím, že je pro nás naprosto přirozené občas ventilovat svou agresi. I akt pomsty za to, že mi někdo ublížil, je z lidského hlediska naprosto pochopitelný. Nicméně je hodně dobré, když děti učíme řešit konflikty „čistým“ způsobem. Důležitý je také základní respekt a mantinely nastavené ve třídě. Každý máme svou „temnou stránku“, která občas vyplave na povrch, ale to neznamená, že to je vždycky úplně špatně. Je úplně v pořádku od plic si zanadávat nebo se s někým pohádat, jen to nesmí skončit ponižováním druhých.

PhDr. David Čáp se narodil v roce 1980, vystudoval speciální pedagogiku na PedF UK a následně psychologii na FF UK. Sedm let pracoval ve středisku výchovné péče. Od roku 2005 je lektorem a konzultantem v projektu Minimalizace šikany. Nyní pracuje jako psycholog a psychoterapeut v soukromé praxi, přednáší na katedře psychologie FF UK v Praze a věnuje se vzdělávání a podpoře pracovníků ve školství a sociálních službách.