Re: páč né, že bych se neuměla zamilovat

No tak jestli k tomu něco můžu...Já jsem asi jako tady Hrouda alergická na vyznání a la Esmeralda a ten její...nevim jak se ten "Arturo" jmenoval...tohle mně fakt nasírá!
Osobně jsem byla zamilovaná tak, že jsem se málem zabila, když mi dal kopačky.(bylo mi 16 )
Můj muž, kterého jsem si vyhlídla, doslova a do písmene, mne zaujal za 1. pevným pozadím, za 2. tím, že byl k druhým milý. Přišlo mi, že bude dobrý otec a když jsem pak s ním jakože chodila, tak byl úžasný v tom, že mi třeba před půlnocí dělal hranolky a džus a prostě to je pro mne to nej vyznání lásky.
Že když jsem byla těhotná a blila jsem jak amina a lezla jsem pokaždé z koupelny po 4 tak on si chudák sám vařil až když dorazil z práce. (Chce se mi napsat a ani mně nezbil ,ale to bych to fakt trapně zlehčila...ehm...)Když jsem marod, tak mi přinese čaj do postele a prostě umí se postarat...Nač mi jsou kecy jak jsem užo a krásná, když v problémech se vypaří za kámošema...
A měli jsme krize (oprava já měla krize) že se s ním rozvedu, že ho nechci...ale taky jsem zjistila, že to jsou ty hormonální vlny, protože on opravdu vydržel všecky mé "psycho" stavy, které mívám z postižení našeho syna a z toho, že občas nemám nebo nemůžu co bych ráda a snaží se mně chápat a podržet a fakt myslím, že nepřeháním, když řeknu, že dělá co mi na očích vidí...kdyby byla stejná horká hlava jako já, třeba bych už byla rozvedená. Nevím. Já jsem mu vděčná, že zatím drží...