Re: Umírá mi máma

Ahoj, naprosto přesně vím, co prožíváš...V něčem podobném jsem žila loni. Loni v srpnu měl můj taťka mrtvici (82let) a já do února pendlovala mezi prací, školkou a oddělením následné péče. Je fakt, že nebyl v komatu, celkem se snažil, ale od té mrtvice byl duchem o 50let zpět a měl jen málo chvilek, kdy byl v reálu...Snažila jsem se, jak to šlo. Do práce, z práce domů pro mamku (je na vozíku), do nemocnice, tam jsem mamku vyložila, jela do školky pro synka, s ním pak zase pro mamku, prohodila pár vět s tátou a fofrem domů, protože na NP pouštěli děti pouze vyjímečně...Někdy jsem toho měla plné zuby. Takhle to šlo do loňského února a pak mi jeden den volali, že je táta na tom špatně, ať se přijedeme rozloučit. Tak jsem svolala rodinu (mám ještě nevlastního bratra a sestru), vzala mamku a jeli jsme za tátou. Ležel, usmíval se, snažili jsme se na něho pořád mluvit, střídavě jsme ho drželi za ruku a tekly nám slzy. Večer jsme jeli domů s tím, že kdyby cokoliv, tak nám zavolají...Volali druhý den v 10.30, že zemřel...Drž se, není to lehké, i ty špatné myšlenky nás někdy přepadnou, ale nevyčítej si je, děláš, co můžeš...