Re: Asi přijdu o dceru

Napíšu, jak jsem to viděla před pár lety já z druhé strany. Neříkám, že je to váš případ, ale jen pro inspiraci. Už od puberty jsem taky měla problémy se svou matkou. Byla jsem vzpurné dítě, ale nebylo to jenom tím. Matka buď mluvila v náznacích (jé, tady je nepořádek a já už nestihnu uklidit), nebo v sebelítostivých výčitkách (jsem tak strašně moc unavená a vy mi ani nepomůžete) nebo řvala, jak jsem neschopná a s ničím nepomáhám, házela nám věci na hromadu, vyhazovala nás z domu. Nikdy nebyla schopná přijít a říct něco normálně. Neexistovalo nic mezi - buďto maminka jako milius, která se při hovoru s námi málem rozpouštěla, nebo tichá a nepříjemná domácnost. Povinnosti, které jsme jako dcery měly rozdělené, jsme plnily, ale problémy byly právě s těmi věcmi okolo (kdo umyje nádobí, kdo poklidí atd). Já jsem časem začala být na toto její chování tak alergická, že už mi mohla říct cokoliv a mě to preventivně naštvalo. Přitom ona taky nebyla vrchol pořádku, kolikrát jsme přišli domů a doma jako po výbuchu bomby, člověk by se styděl někoho přivést na návštěvu.
Takže jen námět - zkus popřemýšlet, jestli s dcerou jednáš na rovinu, jestli náhodou nevyužíváš toho typu komunikace, která možná funguje na muže, ale většinu žen bude iritovat. Jestli nevyčítáš, nepoužíváš psychického vydírání, nepropadáš sebelítosti. Jestli v ni vkládáš dostatečnou důvěru, jestli jsi spravedlivá ke všem stejně. Promluvte si na rovinu, co je čí povinnost v domácnosti. Nehledej každou blechu. Neumím si představit, že by dcera odešla k otci jen kvůli tomu, že tam nebude muset po sobě uklízet. Každá mince má vždycky 2 strany. Samozřejmě zakopaný pes může být někde jinde, můžeš v tom být zcela nevinně. Dcera mohla utrpět rozvodem, nebo ti ho zazlívá.. co já vím. V 17-ti letech bych to na pubertu už moc nesváděla.