Jak přežít v nefunkčním vztahu?

Abyh to trochu osvětlila, vzala jsem si muže po delší vzámonisti, až když byo na cestě dítě. Tomu předcházela dlouhá léta dohaůd,protože on mě pozval k bydlení k němu /víceméně to zdůvodnil i příspěvkem na financování jeho domácnosti, kde jsem se většinou zdržovala./. Jako nebyla to zádná těžký romantika stylu "zasloubení..." "pak svatba..." pak dítě...
V okamžiku, kdy jsem se stěhovala jsem vůbec neměla představuju, jak si náš vztah představuje do budoucna, ne jen aktuálně.
A když jsme usedli na zakoupený gauč v jeho bytě k TV, začala mi spousta věcí spostupně docházet. J8 v té době byla nejvíc zamilovaná, takže hovor budoucnost, mimino, navíc blížící se třicítka pro mě byly těžce aktuální. Pro něj, rozvedeného se závazkem, ne. On se mnou randil, pak se mě pokusil tak trochu manipulací přimět k tomu, aby se k němu přestěhovala. jinak...styl citové manipulace..

A já v tom oparu zamilovanosti nedokázala říct, že to tak ještě necítím, že si chci ještě užívat a taky někteé věci před společným badlením vědět dopředu - podcenila jsem to.

PROSTĚ jsem se teda přistěhovala. A najednou, nejvíc zamilovaná, jsem začala chápat, že to byla chyba. On nchtěl závazky - svatba, dítě...odmítal se o nich i bavit o časovém horizontu kdy jeho řeč stylem" Co bude to bude do buducna, co já vím?
V kombinaci s jeho vzhůstajícím egoismem a mými pomalu tikajícími biologickými hodinami docházelo k prvím sporům. nEJDŘÍV jsem ho já blbec chápala, že je rozveden, ještě ztraumatizován, takže tyhle otázky ted řešit nechce aktuálně...jenže čas mi utíkal a on se o nich nebavil ani hypoteticky. S klidem mě ovšem vodil ke své sestře skouknout čerstvé mimo, to čekal, že budu happy. A mě to rozdíralo a on byl tak "empatickej", že mu to vůbec nedocházelo. Vodil mě obdivovat děti své sestry, hrát si na hodného strýčka a já vůbec nevěděla, jestli dítě budu mít.

Pomalu mi začínalo docházet, že je náš vztah "akýsi čudný". Mělo mi to dojít už dřív, než jsem utekla z dysfunkčního domova způsobeného rodiči jako za vykoupením za partnerem. Namlouvala jsem si, že tím, že je hodný a zamilovaný se vše v dobré obrátí a můj život konečně nabere směr manželství-dítě. Ale nebylo to tak - každý jiné priority a povaha.

No ale nic se nedělo a já získala dojem, že jsem byla tak trochu podfouknuta. Místo chození do společnosti a randění jsme posedávali "spokojeně" u něj v obýváku /mě tam nepatřilo nic/ a dívali se na TV. On byl spokojen, protože zjevně takhle si to představoval.
Neseznaná partnerka po ruce, která vytváří teplo rodinného krbu, neprudí a sex taktéž po ruce. Bez jakéhokoliv vývoje do budoucnosti.

Pak při společném bydlení přišly první manipulace: "Když pojedeš s touhle zájmovou skupinou na koncert, vystoupení - tak se rozejdeme - rozuměno, je tam spousta kluků, potenciálně bys mi mohla zahýbat"

nejela jsem, bydlela jsem už s ním a zdálo se mi to moc radikální řež, dneska už vím, jak jsem byla blbá a další manipulace ještě přišly "jestli mě máš ráda, tak nebudeš tlačit na rozhovory o svatbě, dítěti....a jestli jo, tak jsi vlastně kazišuk našeho "velkého harmonického štěstí" - v té době to velké harmonické štěst prožíval jen on, protože to bylo přesně v duchu scénáře, jaký mu vyhovoval. Já si chtěla budto užívat, nebo tedy hnízdění a rodina a neměla jsem ani jedno¨


a začala jsem se motat v bludném kruku - někdy mi něco slíbil, po další hádce to odvolal - jaksi každá hádka, názorová neshoda, pro něj byla důvod k tomu, skončit vztah, nebo odvolat, co slíbil...ale vždycky jsem to nějak zaretušovala, v podstatě jsem věřila v lepší přístí, měla ho pořád ještě i ráda, nechápala techniku manipulací....tak jsme se v tom plácali řadu let......a já byla v dé době často bez práce, finančně na něm závislá, tudíž jsem se nemohla "trhnnout" a ani vrátit k rodičům - dysfunkční domov - navíc by mi neustále mlátili o hlavu, že "jsem si naběhla".

Prostě jsme takhle proklepali mnoho let, přes to, že začal postupně ventilovat ke mě spoustu výhrad, měla jsem dojem, že má nějaký důvod, proč i přes ty "šílené výhrady" se mnou zůstává. Jenže on když "shodil hranice toho, co si dovolit" mi dneska řekne cokoliv, otitulkuje mě čímkoliv.
Měla bych podotknout, že nakonec jsme se dopracovali i k dítěti i svatbě, ale ne stylem, jak jssem si to představovala.
Musím říct, že má spousty kladů, které nemají mnozí muži žen tady na rodině...doma pomáhá, s dítětem taky, většinu času se chová slušně...jen jaksi v jakékoliv hádce mi okamžitě vmete, že "pomáhá, ale je to ženská práce a měla bych to zvládat sama"....většinou mlčím, protože když mu to budu vyvracet, skončí to tak, že se pomstí a pomoc v domácnosti a s dítětem usekne, nebo tím bude zvýšeně vyhrožovat.

Velice nemá rád konflikty, nikdy nebyl zvyklý cokoliv sporného příliš rozebírat, spíš řešit metodou "ono to vyhnije". Hádka je pro něj už jen normálním hlasem protistranou řečené odlišné stanovisko. A ten - tj. manželka - kdo ho řekl, podle něj zapříčinil rodinné dusno - ačkoliv první výrok byl třeba naprosto oprávněný ....a on sám v průběhu hádky použil daleko silnější kalibr než partnerka.
Prostě on se neštítí ničeho, vytáhne cokoliv, aby momentálně vyhrál, pak ještě udělá "morálního vítěze", který "se hádat nechtěl" a byl do toho uvrtán.

POstupně jsem pochopila, že muž je manipulátor, dokud jde všechno podle něj, OK, jakmile ho nějakým způsobem naštvu, je šíleně zle....mluvíme pak spolu bez úcty, os se sice hádce vyhýbá, ale když už začne použije živé mrtvé, cokoliv, jen aby vyhrál.

Navíc - kdysi byl hrdý, že si namluvil "chytrou holku" , dneska mám čím dál pocit, že nevěděl pořádně co chce - obdivoval chytré holky, ale doma chce mít pipku typu své matky, co vaří tchánovi i čaj. To mi taky mělo docvaknout, když se na ty dva podívám, jaký model u něj pak převáží. Jenže on se snažil a snaží pomáhat, tudíž jsem to brala, že je "osvícený" chlap...no nebyl...s přibývajícími léty vidím, jak mu čím dál víc imponují ženské typu jeho matka - taková pečovatelka, služka, bez vlastních koníčků, ale i tak trochu šikovná manipulátorka, ta co se "obětuje"
Mě shazuje, že bych taková měla být. JO - jeho matka nejen opečovává, ale jak jsem si všimla, pečlivě se vyhýbá konfliku s tchánem...takže to může být základ iluze o štastném harmonickém soužití jeho rodičů a skvělém mateřském vzoru. Jenže manžel si to nepřizná, odkud ty jeho představy pocházejí.

Naopak, rodiče jsou kompleto svatí. Nedovolím si v žádném případě jim oponovat, řeči na návštěvě jsou v podstatě jen zdvořilostí plky, jakmile si dovolím říct něco, co nezapadá do jejich rodinného scénáře, místo tho, abych poslušně mlaskala nad propečeným řízežkem, je na mě nahlíženo jako na E.T.
No, tak hraju tu hru...a nemám z toho nic - doma ani u tchánů.

V podstatě manžel nasadil nejvyšší kalibr tím, že mi "decentně" při hádce vždycky sdělí, "aby nepočítala, že spolu budeme i až dítě vyroste". Ze mu jako zabezpečíme dětství a pak tradá...Nevím, co je lepší, když se žena dozví v padesáti jako ránu z čistého nebe, že muž od ní odchází, nebo je jí to takto průběžně avizováno x-let dopředu, takže si neužije i momemtální přítomnost, pokud zrovna stojí za to.

Připadám si v patové situaci a v konkcích. V podstatě jsem se z toho chtěla jen vypsat, protože pokud se neobjeví zázrakem jiný muž nebo nazačnu vydělávat slušné peníze, můžu se s vidinou rozchodu dřív, než je ten termín "dospělost našeho dítěte" rozloučit, nebude možná. Návrat k rodičům taky není možný.
A budoucnost v vztahu, kde se střídavě muž tváří jako partner, pak jako účastník volného soužití, vzápětí jako kamarád, pak zase jako soudce...a pak třeba partner, je vyčerpávávají - hlavně to pošlapává moji sebeúctu a sebevědomí...i to, že aby "nedělala konflikty" se musím vyhýbat všemu, co by ho mohlo vypumpovat a zničit atmosféru v rodině. On se totiž už ted ani neomlouvá, veškerou vinu pak hodí na mě.

Ach jo...je mi z toho smutnoživot bez perspektiv, protože samostatný neutáhnu

Možná, že až bude naše dítě velké, má v úmyslu se se mnou skutečně rozejít /na stará kolena, což není nic moc/ a možná mě tím jen citově vydírá a vydírat bude, abych se chovala tak, jak mu to vyhovuje.