Re: Manžel je pro mě koulí na noze...

Ráchel, tak to úplně není. Napíšu jiný pohled. Někoho si řekněme ve dvaceti bereš. Plná elánu, optimismu, myslíš si, že toho člověka znáš. Postupem času samozřejmě začínají přibývat starosti, narodí se děti, ok, žena je doma, má řekněme více času, stará se o kdeco, fajn, děti rostou, školka, škola, práce, do toho milion jiných věcí, nebudu všechno vypisovat, a je špatně, když každá starost která přibyde, je na bedrech jen jednoho partnera (partnerky) - nemluvím o těch, kteří si v pocitu nepostradatelnosti libují. Prostě jeden táhne, druhý se veze a odmítá přijmout svůj díl zodpovědnosti na čemkoliv. On to neumí, on na to není, ty to děláš líp, bla bla bla můžeš se bránit, zkoušíš to, ale marně...a najednou cítíš nespokojenost. Pak se to stupňuje, voláš o pomoc, zkoušíš kdeco, aby se partner probudil z té letargie, sakra jste na to přece dva, proto jste se brali, ne. A narážíš na bariéru nepochopení, co se té ženské furt nelíbí, vždyť si nestěžuje - ale ona si stěžuje! Navnaďuje, říká na rovinu, sranduje, hrozí odchodem, nepomáhá nic, jsou to její problémy, manžel je v pohodě. Nespokojenost narůstá, jednoho dne se probudíš a cítíš totální vyčerpání (ty sis nevybrala, že potáhneš všechno sama, nečekala jsi to, jako mládě jsi to nedokázala odhadnout - tu chybu už nejde vrátit, už jsi vdaná, máš děti, zodpovědnost, nejde z toho vlaku jen tak vystoupit, tak pořád zkoušíš všechno možné a furt nic) a toho dne si říkáš do háje co teď? Nastupují deprese z neuspokojení tvých potřeb, pořád se uspokojujou jenom partnerovy, nemáš se opravdu o koho opřít, nemáš se čeho zachytit, začarovaný ktuh... začneš stávkovat. Nic se nezmění, naopak, partner to začne brát jako útok proti sobě, ty jsi na tom čím dál hůř psychicky, a říkáš si tak jsem si to představovala? Všechno je jinak, na mě jen starosti, manžel stále v pohodě... jak jsem psala níže, partner zůstal na té úrovni co sis ho brala, ale ty se musíš vyvíjet, nic jiného ti prostě nezbývá, protože už za ty léta víš, že pokud neuděláš něco ty, nic nebude... přesně jako to někdo napsal dole, že toho druhého vezeš na zádech, a jednoho dne už toužíš jenom po jediném, toho druhého z těch zad shodit (tu knížku jsem nečetla, ale přesně tak jsem si to říkala)... je to hodně i o intelektu, chtění se domluvit na kompromisech, o komunikaci, když toto není, ani smrt nebere...nechceš rozbíjet rodinu, ale tebe to stahuje na samé dno, až už nevíš, kudy kam, a chceš jenom ven, zároveň máš výčitky svědomí, že co bys furt chtěla, není tak zle, nepije, nebije tě, chodí do práce ať si každý dosadí to své...je to případ od případu, ale přijmout toho druhého jak je, v tom běhu života když není ta zpětná vazba, je fakt strašně složité. Ti kdo mají ve výběru partnera napoprvé šťastnou ruku, mají obrovské štěstí...