Re: Vztah - štěstí postavené na neštěstí jiných

Mám taky nudné názory na manželství a můj muž taky, neočekáváme od manželství nepřetržitý příval zamilovanosti, vzrušení a vášní, ale bezpečí a domov pro sebe a naše děti. Někteří by možná nebyly v našem vztahu spokojení, někteří prostě mají v sobě více pnutí a nestálosti, to ale není náš problém. Jen je mi pak líto dětí, kteří jsou těmito pnutími vláčeny s stavěny do pozice téměř vděčnosti, že mají "šťastné rodiče". To je malým dětem putna, ti je chtějí spolu a u sebe.
Nejsem zastáncem zametání problémů, skutečných problémů, od koberec, a než vztah bez úcty a elementární slušnosti (plus patologické typy lidí pochopitelně), to je lepší asi skutečně rozchod, ale například šťěkat po někom je otázkou volby, ne nutnosti.
Spousta lidí svou sobecnkost zaštiťuje dětmi ("děti budou nešťastné, když jejich rodiče budou ve vztahu bez lásky"), netuším, v jakém časopise se tohle dočetli, ale jsem docela neochvějně přesvědčená, že minimálně do jistého věku je dětem JEDNO, zda se rodiče vznášejí na obláčku lásky či ne. Vidí chování a slušnost mezi rodiči je lepší než jejich zamilovanost, ale jinde.

Ano, taky jsem kdysi chtěla, ať jdou rodiče už konečně od sebe, bylo u nás období, kdy po sobě stále ječeli a uráželi se, a já si jen přála, ať mě buď zabijou, nebo ať to skončí. Ale skončilo, vyřešili to, a za tento model jsem jim vděčná, že mi ukázali, že problém jde řešit, nejen od něj utíkat. Vidím to v našem manželství, jeho rodiče po ječení šli od sebe... a můj muž je ten, kdo má problémy problém řešit, taky má tendence utíkat - ne ze vztahu, ale třeba z rozhovoru, do jiné místnosti... a to já neječím nikdy. Ale učí se, musí, vztah se nebuduje na útěcích, ale na postavení se tváří v tvář, a slušném jednání.
My se "ještě" milujeme, ale pokud to už nebude někdy tak žhavé, rozhodně nemám v púmyslu utíkat za novým vrušením. I pokud zůstane jen to přátelství a slušnost, pro mě to jsou cenné devizy do budoucna...