Re: Nevěra manžela - nikdy bych to nečekala

Já jsem taky zjistila manželovu nevěru, jednu mi řekl a na druhou jsem celkem tragikomicky (asi to byl osud) přišla sama. Vztahy byly v tu dobu ukončené, mezi nimi pár let. Cítila jste některá, jak se stáváte po určité době k manželovi citově chladnější, přestože on vám dává najevo, že o vás stojí a nejen kvůli dětem, že ho přitahujete? Já se dostávám z fáze bolesti do fáze vzteku a cítím, že se trochu citově obrňuju. Nejhorší je, že jsem asi taková typická monogamní ženská. Do nevěry bych šla až v případě, že si partnera opravdu nevážím, nebylo vždycky vše růzové (máme 3 děti, stavba domu), ale nikdy mě ani na chvilku nenapadlo využít něco co se třeba nabízelo.
Abych si mohla užít "nezávazný sex", musela bych se cítit bez závazků. Proto těžko snáším, když mluví o tom, že se tehdy zamiloval. Já jsem se cítila do něj zamilovaná i v těch těžších dobách, ale on hledal něco dalšího a ještě mluví o lásce. Cítím, že se na něj začínám dívat jako na citového ubožáka, který nic milence nenabízel, jen bral a měl pocit, že je to láska, že se zamiloval do někoho, kdo sám dělá ze svého partnera blbce a pak "hrdě" tvrdí, že to sám ukončil. Vím, že je pro nás dobré, že nikdy nechtěl od rodiny odejít, ale na druhou stranu si říkám, že to taky svědčí o tom, jaký je sobec. Srovnaly jste se s tímhle, nedcizil se vám manžel tak, že jste se nakonec stejně rozešli? Jaká jsou pro je mi naprosto jasné, i to, že jde o děti, najednou jsem v situaci, kdy on bojuje, ale mě zrazuje vlastní hrdost i obava z něj jako z člověka. Jinak musím napsat, že se o nás vždycky staral, jako otec je snad nejlepší co znám a bylo i spoustu krásných chvil, což jsme si řekli oba, ano, chyby jsme dělali oba, jenže já mám pocit, že narozdíl od něj bych ho zradit nedokázala. Zvládly jste to, zvládl to on?