Rozchod a jak z toho ven

Ahoj, je to asi 30 hodin od té osudné věty. Nejdřív jsem chtěla nazvat jako rozchod s mužem mého života, ale teď si vlastně říkám, že to nebyl ON - těch posledních pár vět, co jsem dnes slyšela, tak si říkám, asi za to nestál.
Potřebuju se vykecat a znát něčí názor, prosím.
Poslední dobou velmi vypjaté období, skoro bez peněz, on podnikatel s kupou práce, žádným volnem, do toho moje státnice, ale kdo by nebyl protivný. Jenže aby všech těch nervů nebylo málo, on mi pořád jen říkal, že jsem hubená (177/70) - kde je problém?! A tyhle kecy pořád dokola. Hádali jsme se často - já se nebudu kvůli někomu na slovo měnit, takovou jaká jsem mě znal od začátku, věděl, do čeho jde. Jenže poslední dobou jen začal říkat, na cokoli jsem se zeptala "já nevim, teď to nebduu řešit" a logicky jsem kvůli jeho flegmatismu bouchla. A dokončil to slovy - co si asi pomyslí sousedi. No, to je to poslední co mě v tuhle chvíli zajímá.
Ani mi to nedokázal říct, když jsem se včera už celá zoufalá ptala, jestli se mnou chce být nebo ne - tak odpověď nevím a když jsem se zeptala, jestli se mám teda sbalit, tak "jo". Včera jsem byla ještě dobrá, i dneska navečer jsme si ještě něco vyříkali, jenže já teď mažu jeho fotky z počítače a nemůžu zastavit brek.
Řekněte mi, že za to nestál, nebo se utrápim. Plánovali jsme společnou budoucnost a teď už nemám nic. Nakonec mi ještě vyčetl, že jsem si dovolila říct, že až si našetříme na dovolenou, že bych chtěla jet jen s ním, bez jeho dětí. On, že v tom rozdíl není (jasně, chlap) a tak.
Prostě si říkám, mělo to tak být. Nechce mě, tak si balim svoje věci - a že jich po společným tříletým žití u něj - mám požehnaně. Nemůžu zastavit slzy, ale říkám si, že bude líp.
Nejvíc se bojim do budoucna, co bude dál. Už nechci znovu budovat bydlení s jiným mužem, poznávat znovu příbuzný, když jeho rodinu jsem měla moc ráda. Všechno mi přijde k ničemu
Útěchou mi je jen to, že kdybych poznala někoho dalšího, tak už jedině bez dětí a abysme si spolu vše prožili poprvé - svatbu, děti.
Nejvíc mě mrzí, že mi dokázal vyčítat, že jezdím na chalupu, že tam jezdí moje mamka (ikdyž má tunu práce, ale ona narozdíl od něj dokáže alespoň na den vypnout!), že chodim často k mamce (bydlí ve vedlejším domě, tak jsem za ní zaskočila každej den, kor když on je do večera v práci), že mi je všechno přednější než on. To jen tak kope, abych od něj odešla sama a on měl čistý svědomí nebo co?!
Vrcholem všeho je jeho uražená ješitnost, že jsem s ním měla podnikat (říkala jsem, pokud neseženu práci), jenže já práci sehnala a on se mohl zbláznit, že nebudu dělat s ním. Místo aby byl rád, že bude jeden stálej příjem, tak pán uraženej a ani mi k práci nepogratuloval.
Tak si vážně říkám, že za to nestál, ikdyž to moc bolí a nevím, jak se co nejdřív zbavit vzpomínek
Vím, že píšu zmnateně, ale jsem naprosto vyřízená, celá se klepu a je mi špatně od žaludku
Jak z toho všeho ven??