Re: Jedno dítě a dost

Vzpomínám si jak jsem po prvním bratrovi neustále sledovala mamčino břicho jestli náhodou neroste. Pro mě to znamelo plíny ke skládání a nemožnost volného pohybu, protže v patách byl malý uřvanec.
určitě to ovlivnilo můj vztah k sourozencům, nejsou mi nijak blízcí (ne že bych je neměla ráda, nebyla pro ně ochotná nic udělat) ale jsou i docela daleko a nechybí mně.
Nejbližším člověkěm je mi manžel a dcera, jsou to oni o koho se můžu opřít, ne sourozenci. A starost o rodiče? Když jsou všichni daleko tak leží stejně jenom na mně, protože já jsem nejblíž a péče je tedy na mě. Brácha určitě nepoveze mamku k lékaři, když pracuje 100 kilometrů daleko.
Ne že bych někdy mínila dceru zatěžovat domácími pracemi víc než je nutné, není žádná uklízečka ani případná chůva. jenom si vyzkoušela s brátránky jaké to když jí někdo rzbike její veledílo z chevy. Má tedy bezprostřední zkušenost s něco jako sourozencem, a ten jí nijka nechybí.
K tomu aby se cítila osamělá stačí aby byl sourozenec jinak založený. A to by nejspíš byl, protže další takové divné dítě by se nám zcela jistě nepovedlo.