Hádka v těhotenství

Dnes ráno se mi stalo něco, z čeho jsem jak opařená...

Vychovávala jsem sama syna (teď 4 roky), našla jsem si přítele, všechno se zdálo být ok. Se synem mají výborný vztah, náš vztah mi přišel normální, mouchy jako všude, největší třecí plocha z mé strany bylo to, že partner není zvyklý se podílet na chodu domácnosti ačkoliv oba pracují na plný úvazek, ale to spousta chlapů, že. On si to i uvědomoval a občas se snažil to změnit (z mého pohledu ne moc úspěšně). Zdál se mi vhodný otec pro mé druhé dítě, on po dítěti moc toužil, takže jsme se začali snažit. Otěhotněla jsem rychle. Těhotenství je od začátku rizikové, krvácela jsem, mám prakticky neustále křeče v podbřišku, nicméně jsem v 10 tt a dítě žije. Podle doktora mám, ležet a chodit jen na záchod, tak ležím, doma nic nedělám (většinou) a modlím se, aby to dopadlo dobře. Brala jsem to i jako zkoušku, jak je on schopný se o nás postarat (o domácnost). Výsledek je ten, že sice nakoupí, ale "pochlapsku", takže ačkoliv utratí tisicovku, nemám tu za dva dny co jíst. Včera mi koupil JEDEN rohlík. Už měsíc ho prosím, aby utřel prach a umyl koupelnu - bez výsledku. Za ten měsíc asi 3x vyluxoval, asi 3x vypral a o víkendu uvařil karbanátky s brkaší (všechno, co dělal, tak jsem ho musela podrobně navádět jak malé dítě). Týden jsem ho prosila, aby sundal z balkonu prádlo, které jsem já vyprala a pověsila (protože už jsem neměla co nosit). O víkendu to konečně udělal, ale naštval se, že ho furt buzeruju a vymýšlím mu práci (schválně!), když to tak afektovaně uklízel, tak jsem mu říkala, že to snad není možný, jak je nepraktický a jak ho to proboha vychovali. Na to mi odpověděl něco v tom smyslu, že "teď už ti nezbývá nic jinýho, než to se mnou vydržet (jako když jsem těhotná)". Zůstala jsem po té hlášce jako opařená. Nemohla jsem spát a přestala jsem s ním mluvit, on se taky nijak nesnažil. Včera přes den mi ruply nervy a večer a noc jsem probrečela. Toho si on nevšiml, nebo na to aspoň nereagoval. Tuto noc jsem taky nemohla spát, jednak nervama a jednak křečema v břiše, jsem jak zombie.

Dnes ráno jsme se chytli kvůli tomu, že nejsem důsledná ve výchově syna, to má možná pravdu, to teď nejsem, je mi zle, do toho prakticky neustálé křeče v břiše (podle doktora nezbývá než čekat, léky beru), a poslední dny se mi asi fakt bouří hormony, což mi ale v těhotenství nepřijde nenormální. Řekl mi, že jsem labilní hysterka, nedá se se mnou nedá vydržet a že se mnou nemůže být - a začal odcházet do práce. Zůstala jsem jak opařená, tak jsem si mu řekla o klíče od bytu a řekla mu, ať se nevrací. Řekl, že jsem magor, že vracet se rozhodně nemá v úmyslu a odešel.

Co sakra teď?
Nikdy jsem si nepředstavovala, že by se ke mně takhle mohl někdo chovat po tom, co je mi zle kvůli dítěti, které on moc chtěl.