Rozpad dlouholetého manželství

Žiju se svým manželem 24 let, máme 11-ti letého adoptivního synka. Až do loňského roku se zdálo naše manželství pevné až výjimečné, překonali jsme spolu 13 let bezdětného manželství, kdy jsem absolvovala několik gynekologických operací a léčení neplodnosti, bylo to náročné zejména psychicky a vypadalo to tak, že nás společně překonané překážky vždy spíš spojovaly. S manželem jsme toho spolu spoustu vybudovali, máme společnou firmu, pracujeme spolu, nikdy jsme se nijak vážně nehádali, byli jsme jeden pro druhého oporou a tím nejlepším kamarádem. Sdíleli jsme i stejný žebříček hodnot a zdálo se, že od života chceme to samé. Mělo to však jeden háček - jak se teď ukázalo spíš hák - moji nechuť k sexu. V tom jsme si s manželem opravdu "nesedli". Sex s ním mě nudil, zatímco já ho velmi přitahovala. Nikdy jsem mu to nedokázala narovinu říct, měla jsem strach, že by mu to moc ublížilo, tak jsem mu vysvětlovala, že nejsem prostě náruživá, ale že ho přesto velmi miluji, že svoje dělá zřejmě i psychika po všech těch gynekologických problémech. Takže jsme se milovali párkrát do roka, já se prostě nedokázala k sexu přinutit, i když jsem věděla, že ho to trápí. Čím víc jsem cítila, že bych "měla", tím míň se mi milovat chtělo. I mě vášnivý sex chyběl, ale vynahrazoval mi to jinak bezchybně fungující vztah a já si to kompenzovala péčí o manžela a o náš domov. Věřila jsem v jeho sílu lásky ke mně, říkala jsem si, že člověk může i nějak onemocnět a nebude pak schopen sexu a kvůli tomu bychom přece jeden druhého neopustili, brala jsem tuto nefungující stránku našeho manželství jako daň za jinak krásný vztah. Často jsme si spolu povídali a mnohokrát i hodnotili svůj vztah a i z manželových reakcí jsem byla přesvědčená, že je v manželství se mnou spokojený. V posledních letech mu zbýval mimo práci i čas na jeho koníčky, rád se jezdil potápět, surfoval, jachtařil, vždycky rád sportoval a tak když jsme mohli, jezdili jsme jako rodina spolu a když to nešlo, jezdil sám. A já mu to přála, věděla jsem, že jsme v tomto rozdílní, on se potřebovat vybít a já byla spíš pohodář, bylo mi jasné, že potřebuje i relaxaci po svém, když jsme spolu prakticky 24 hodin denně a jeho práce je psychicky náročná. Takže zejména loňský rok dopadal tak, že často na víkend odjížděl sám na Orlík na jachtu, já byla se synem doma, jezdili jsme na výlety, protože závodit na jachtě nás nebavilo, navíc se v tom prostředí ani nevyskytovaly děti. Cítila jsem, že nás ty jeho časté odjezdy jaksi odcizují, najednou mu nevadilo že není s rodinou, že já si užívám času se synem a on svých kamarádů. Tím vznikl první vážnější rozpor v našem manželství - manžel chtěl, abychom se se synem přizpůsobili jemu a já mu vysvětlovala, že závodní jachtaření není náš zájem a navíc to častokrát ani z jiných důvodů nešlo, abychom všichni na víkend, kdy byly závody, odjížděli. Dopadlo to tak, že si manžel vloni na podzim při posledních závodech sezóny začal romámek s jakousi mladou tanečnicí z Prahy. Dozvěděla jsem se to vlastně úplně omylem, když už svůj vztah asi po dvou měsících ukončili. Byl to obrovský šok a zklamání, život se mi převrátil naruby. Hrozně to bolelo, ale zároveň jsem si uvědomila, že jsem přecenila manželovu sílu lásky ke mně a hlavně přírodu, že tato aféra je daň za to, že sex u nás prostě nefungoval. Manžel svého selhání hrozně litoval, uvědomoval si jak mě zranil a ubezpečoval mě o tom, že mě moc miluje, jsem pro něj všechno na světě a bude mi to až do konce života dokazovat. A došlo k tomu, co se prý někdy stává - jeho nevěra náš vztah znovu nastartovala, najednou byl sex s ním úplně jiný, začal mě přitahovat a zdálo se, že teď už našemu štěstí nic chybět nebude i on vypadal spokojený,ani náznak toho, že by ho něco trápilo. Dokonce i přestal tak často odjíždět na jachtu, drželi jsme jako rodina víc pohromadě. A pak přišel letošní podzim. Manžel chtěl jet aspoň jednou na závody na moře, takže v září odjel na týden do Chorvatska. Pár dní po jeho návratu začal být uzavřenější, zdálo se, že si něco uvnitř řeší. Vůbec mě nenapadlo, že by se mohl loňský podzim opakovat, ovšem tentokrát v ještě horší verzi. Pomalu z něj vylézalo, že se jeho vztah ke mně změnil, že už necítí to, co by manžel ke své ženě cítit měl, až mi po nějaké době na moje naléhání, aby mi vysvětlil co se s ním vlastně děje řekl, že se v Chorvatsku zamiloval. Do o 2 roky starší ženy než je on, kterou znal už z dřívější doby kdy jezdil na moře, jachtařky a organizátorky jachtařských závodů. A že ji miluje, až ho srdce bolí. Jenže to má háček - on je z Brna a ona z Prahy. On nechce odejít od své rodiny a práce a z domu, kde je spokojený a kde má přátele, takže to začali řešit tak, že buď jezdí ona za ním do vypůjčeného bytu nebo on jezdí za ní do Prahy. Minimálně jednou týdně. A to vše se začalo dít bezprostředně po tom, co mi tuto "novinku" oznámil. Najednou viděl naše manželství v úplně jiném světle - žeprý si mám uvědomit, že jsem úplně jiná než on, že se mi celý život přizpůsoboval a všechno bylo podle mě a zejména že ten poslední rok se opravdu snažil, ale že mě už nedokáže milovat, že si uvědomil, že mě vlastně už zřejmě dávno nemiluje a že by naše manželství stejně skončilo tak jako tak. Od té doby jsme spolu měli nespočet debat, já vyplakala litry slz a jednou se nervově zhroutila, oznámili jsme i našemu synovi novou situaci, abychom mu nemuseli lhát, když se ptal, kde je jeho táta a taky aby se nedivil nad tím, že nás už neuvidí vodit se za ruce, objímat nebo líbat, což jsme často předtím dělali. Navenek i v práci fungujeme normálně, manžel bydlí doma, jen si své city a sex řeší jinde. Ví to už naši nejbližší kamarádi i rodina, nikdo to nechápe. Na všechny jsme působili jako ideální pár. A já jsem teď chycená v kleci našeho společného majetku, společné firmy, rozejít se úplně a prodat firmu by znamenalo v dnešní době značné existenční potíže, také syna nechci naráz a pro něj zničehonic připravit o tátu. Musím si to nějak odžít, abych si v sobě srovnala, že můj muž mě přestal milovat aniž bych si toho všimla, že teď jeho city a tělo patří jiné ženě a někdy v budoucnu budou patřit třeba zase nějaké jiné, že i já třeba ještě někdy budu někoho milovat a někomu důvěřovat. Já i můj muž si přejeme, abychom dokázali být v budoucnu přátelé, protože spolu budeme velmi pravděpodobně žít i nadále v jednom domě a určitě spolu pracovat. To všechno ukáže čas. Teď jen já musím překonat citový zmatek v sobě, přenastavit si svoje představy o budoucnosti, vyvarovat se citových výlevů, které mi občas ujedou a celou situaci jen zhoršují. Křivka mých současných citů a pocitů je velmi rozkolísaná - od hlubokého smutku až skoro k nenávisti, nikomu to samozřejmě neprospívá, nejméně mě a já nevím, kdy to skončí. Někdy se mi zdá, že už se se situací smiřuju a pak zase stačí, abych slyšela manželův dlouhý telefonát s jeho láskou a je ten smutek a zlost zase zpět. Připadám si prostě tak nějak odloženě a bez ceny. Vím, že to chce čas, ale nemám tušení, jak dlouho se člověk může v takových emocích plácat a tak mě napadlo napsat sem svůj příběh, třeba někdo prožil něco podobného a tak přivítám jakoukoli zkušenost s takovouto složitou situací.