Re: Rozpad dlouholetého manželství

Ahoj Alžběto,
máš pravdu, naše příběhy jsou neuvěřitelně podobné. Takže asi obě víme, jak nám bylo a co jsme prožívaly. U mě už nastal v mých pocitech určitý posun. Zmizel ten hluboký smutek a beznaděj a rozhodla jsem se jednat. Těsně před Vánoci, kdy už pro mě byla situace jeho odjezdů za milenkou a návratů domů s taškou špinavého prádla, které jsem já směla vyprat, prostě neúnosná, jsem mu sbalila do tašek jeho veškeré věci. Když se vrátil, tak jsem mu řekla, že už s ním nechci dál bydlet a sdílet trosky společného života, že potřebuju žít sama bez něj, mít jen svoje útočiště, ve kterém nebudu díky jeho přítomnosti neustále konfrontovaná s tím co se stalo. Zjistila jsem totiž, že když odjede pryč, tak se mi jaksi uleví, zatímco když byl zpátky doma, tak se sním vrátil i ten hrozný smutek, nemohla jsem jíst ani spát, stále se mi chtělo plakat. Původně jsem chtěla tuto pro mě neúnosnou situaci vydržet kvůli synovi, ale pak mi došlo, že abych mohla aspoň pro něj "normálně" fungovat, tak se musím dát psychicky do pořádku, což se mi nepovede, pokud se něco zásadního nezmění. A můžu už teď s nějakým odstupem říct, že jsem udělala dobře. Bydlíme teď sami se synem, sice vídám svého muže každý den v práci a často se vyskytuje i u nás doma, ale mě se hrozně ulevilo. Asi i tím, že už jsem se přestala cítit jako pasivní oběť, ale začala jsem aktivně rozhodovat o svém dalším životě. Taky je v tom možná i drobet škodolibosti, protože manžela jsem svým rozhodnutím viditelně zaskočila, asi nepočítal s tím, že bych mohla existovat bez něj, on si totiž stále myslel, že si přeju aby svůj poměr ukončil a vrátil se ke mně. Marně jsem mu vysvětlovala, že už ho po tom, co mi udělal a co mi všechno řekl prostě opravdu milovat nemůžu a že když pláču, tak je to jen proto, že je mi líto toho hezkého co jsme spolu prožili a co už nikdy nebude, protože to co se stalo změnilo nás oba. Taky se mi bez jeho neustálé přítomnosti začínají v hlavě srovnávat myšlenky a padají mi růžové brýle a začínám si uvědomovat spoustu věcí. Třeba i to, že ovlivněná láskou k němu, jsem mnoho věcí v našem soužití přehlížela. Že jsem si manžela zbytečně idealizovala. Začínám ho nahlížet tak nějak "zvenčí" a jak mi postupně padají klapky z očí, tak začínám vidět svoji situaci trochu jinak. Vlastně si říkám, že jsem dostala šanci na jiný život i já. A třeba mě čeká ještě něco hezkého, možná i hezčího. Co já vím.... Ale mé rozhodnutí hodně posílilo moje sebevědomí, zase jsem zvedla hlavu a dívám se do budoucnosti. Nevím, co mě v ní čeká, ale vím, že nehodlám hodit flintu do žita a stát se čekatelkou na zázrak, e by se vrátilo cokoli pěkného z mého bývalého života. To už prostě nejde, protože co se stalo už se neodestane. Teď jen musím dořešit svoji finanční situaci a udělat i určité právní kroky, abych sebe i svého syna nevystavovala zbytečným rizikům, které by mohly případně vyplynout z dalšího jednání mého muže. A začínám už vážně uvažovat i o rozvodu, protože nevidím cestu, kam by naše další trvání manželství vlastně směřovalo. A přeju i tobě, aby se ti brzo podařilo dostat se z nejhoršího a nějak aspoň trochu uspokojivě vyřešit situaci tebe a tvých dětí. Jedno ale vím jistě, je nutné jednat, protože za nás to nikdo jiný neudělá. Měj se moc hezky, přeju ti hodně síly a štěstí