Tylity, musí to být pro tebe těžké.
Otázka teď zní, proč to stále takto těžké chceš... můžeš utéct před kýmkoliv, ale ne sama před sebou.
Tvůj muž tě deptal, dovolila jsi to příliš dlouho, aby jsi se zbavila nějakých návyků, a teď to dovolíš synovi.
I muži kdysi z velké lásky, teď synovi z mateřské lásky.
Je jedno, proč to syn dělá, zda má v sobě něco závadného, nebo jen okopíroval chování svého vzoru (otce), proč to stále snášíš ty? Vysvětluješ, omunikuješ, zaplétáš se do pavučiny výčitek, obviňování...
Někdo to tu napsal dobře, Matějček- matka obětavá, ale ne obětující se.
Tvůj syn je dospělý, rozhodl se chovat se jako tvůj manžel, není to dobrá volba, ale na to musí přijít sám. Ty ho nemůžeš přesvědčit, když se stále jako oběť chováš. Jen ho utvrzuješ, že má pravdu.
Že ty vidíš, že nemá a jeho chování není dobré... je vedlejší.
Nauč se, aby tě to nezraňovalo. Chodíš k nějakému psycholgovi, že?
Byla jsi v tom příliš dlouho a stále jsi, jen jsi se jako role oběti přesunula od muže k synovi...
Možná to jsou "hraběcí rady", já si uvědomuju, že čím déle něčím žijeme, tím víc tím jsme.
Držím ti palce
