Znám

Mám podobnou zkušenost.
Dlouho jsem tu nepsala, dneska jsem se neudržela, třeba ti to pomůže.
Mám 25letou dcerku, o kterou jsme se dohromady s manželem postarali, když otěhotněla, postarala jsem se o dodělání její školy, o bydlení, dopláceli jim (jejím manželem taky studentem) na živobytí, vlastně jsme jim dali vše - byt, vybavení, potřeby na mimčo, péči i pomoc se školou. Impuls byl bohužel ode mne....sama jsem nedostala do startu života nic, chtěla jsem dcerce a jejímu muži ulehčit. Chyba!!!
Vždycky jsem dělala maximum pro všechny kolem a byla jsem za nimi v priorách až na posledním místě..a všichni to brali jako naprostou SAMOZŘEJMOST!
Vděku bych se nedočkala, ani jsem ho teda neočekávala, ale člověk by čekal aspoń trochu slušný přistup k sobě....přesto jsem slyšela o tom, že jim věci dávám proto, abych s nimi jako s rodinou mohla manipulovat...škoda slov.
Všechno by bylo ještě snesitelné, jenže to bylo do okamžiku, kdy jsme se s manželem dohodli na rozvodu...a pak to začalo. Kdyby to s dcerou aspoň zůstalo mezi námi, ale začala moje vlastnosti probírat veřejně a to tak hodně, že jsem se jeden čas styděla vyjít i na ulici....
Ze svého pohledu jsem jí odpustila, i když to celé nechápu, ale - i když se to jakž takž uklidnilo, náš vztah si myslím už nikdy nemůže být hezký a bezprostřední, nezlobím se na ni, ale ten pocit nějaké křivdy ve mně zůstal....
Je mi to prostě líto, myslím, že jsem si to nezasloužila....až tak moc.
A kdyby měla tu potřebu si se mnou cokoliv vyříkat, mohlo se to odehrát mezi čtyřma očima nebo v rodině uvnitř...cizím do toho nic nebylo.
Ona má ale jistojistě svou pravdu, kterou neznám.

A mně to celé pomohlo v tom, že jsem si uvědomila, že to dávání a neočekávání nic zpět je cesta do pekel a vystrčila jsem sama sebe u sebe na 1. místo.
Takže jsem otevřená dál, protože taková jsem...ale spíš cizím lidem, lidi mě mají rádi....tam není problém.
Problém byl jen v rodině...a zřejmě jen proto, že jsem přestala dělat to, co oni chtěli a začala se trochu drát o svoje místo na slunci....
Ale je to potřeba, je potřeba mít sama sebe ráda a nečekat, až nás ohodnotí někdo jiný..a to se mi podařilo.
Moje manželství nakonec zůstalo pohromadě, leccos jde ustát, jsem celkem rozumná a tolerantní....něco se ale dostane už za hranici snesitelnosti...takže já s dcerkou mohu teď korektně vyjít, ráda ji mám, ale ta vřelost a bezprosřednost je fuč, asi navždycky, to neumím posoudit.
Uvidíme časem.
Třeba ti můj příběh malinko pomůže pochopit a zorientovat se třeba na jiné aktivity než na děti nebo na jiné lidi....však děti nejsou "naše", jsou nám jakoby půjčeny na dobu, než vyrostou a pak - mají svou vlastní cestu. Osobně si myslím, že boží mlýny nějak melou a pravda se většinou za čas ukáže....takže já se na to těším....třeba děti poznají, jak to ve skutečnosti bylo, uvědomí si to..ale do té doby....je člověk musí nechat jít a žít podle jejich představ.
Hodně štěstí.