Jsem matka - znamená to, že se už nikdy nevyspím?

Už jsem zoufalá. Ani dřív to nebyla se spaním žádná sláva. Spím opravdu lehce, asi neumím tu hlavu úplně vypnout. Ale s příchodem dítěte je to prostě katastrofa. Došlo to tak daleko, že čtyřměsíční dítě spí samo v pokojíčku, už to nešlo, budil mě každý jeho pohyb, celé noci jsem bděla. Jemu to tedy taky pomohlo, spí evidentně lépe. Už jsem se naučila přes den v žádném případě nepolehávat s ním, nespat, neodpočívat, pořádně se zmordovat. Večer většinou už do té hodinky usnu. Ale pak stačí, že jdu krmit, že si přijde lehnout muž a je vymalováno. Prostě nespím. Dnes jsem vzhůru od čtyř. Už nemůžu. Pro někoho to zní třeba divně, ale v posteli už myslím i na sebevraždu, jak moc jsem unavená a jak moc bych chtěla spát. Nejradši bych se nechala zavřít někam do blázince, kde by mě nadopovali lékama a já bych si odpočinula, nikdo by mě nebudil, nikdo po mě nic nechtěl, nerušily by mě zvuky z ulice, krmení dítěte atd. Mám tu prášky na spaní, od lékaře. Když už jsem fakt zoufalá, tak si vezmu. Ale to nepovažuji za řešení, snažím se tomu vyhýbat, protože zkrátka dlouhodobě to užívat nelze. Neusnu tvrdě, dost přemýšlím o věcech, o tom, jaký byl den, s kým jsem mluvila, co jsem řekla, jak jsem se u toho tvářila, o budoucnu, o práci, o minulosti.. Neusnu tvrdě, protože se bojím, že mě bude potřebovat dítě a já ho neuslyším (máme v domě chůvičku, v tom problém není). Co se tak moc změnilo? Proč dřív jsem alespoň jakžtakž spala a teď bych za pár hodin spánku v kuse dala všechny peníze co mám?