Dcera se mstí za rozvod

Rozvedli jsme se před dvěma roky. Dceři bylo tehdy čtrnáct, teď jí bude šestnáct. Vždycky byla introvert, nerada se svěřovala, v posledních letech dospělejší, vyhýbavější apod. potíže s ní ale nikdy nebyly. Doma byly dlouhodobě problémy, bývalý byl agresivní vůči nám oboum, což jsem mu léta trpěla (vím, že to byl nesmysl), právě kvůli ní a mladšímu synovi, ačkoliv ona sama mě léta prosila, ať se rozvedu.
S otcem se po rozvodu scházet odmítla. Mě nerespektuje, normálně odpovídá v podstatě jenom "ano" a "ne", "nevím", "nic". Buď je u sebe v pokoji, nebo u mého tatínka, se kterým má velmi dobrý vztah a v posledních měsících naléhá na to, aby u něj mohla bydlet. Kamarádku má jednu, ještě ze základní školy. Teď je na osmiletém gymplu, ve třídě kamarády nemá. Prospívá dobře, mívá vyznamenání, do školy si ale chodí jak chce. Když se jí nechce, tak prostě nejde. Když jí odmítnu napsat omluvenku, opatří si ji jinak. To tedy není tak často, ale prostě absolutní ignorace mé osoby. Učitelka mi naposledy řekla, že se chová arogantně, chladně.
Vím, že chodí k psychologovi, našla si ho sama. Prohlásila, že jsem jí léta ignorovala a ubližovala vztahem s otcem, a tak neví, proč by se mi měla svěřovat. Na otázku, jestli si myslí, že mě její otec neublížil, odsekla, že jsem si ho vybrala dobrovolně. Syna vyštvala z pokoje, protože musí být sama, nesnese se s ním. Na diskotéky nechodí (prý zábava pro primitivy), nekouří, nepije, známky nosí dobré, s kluky se netahá, nevyvádí, a přesto mi to její mlčení, pohrdání a ignorace přijde horší než všechno výše jmenované.
Tatínek mi prozradil, že poslední půl rok má přítele, prý je to chlap v mém věku. Když jsem na ni uhodila, odpověděla, že do toho mi nic není a nemám jí do toho co mluvit, když sama jsem nebyla schopná najít normálního partnera. Důvěrnější rozhovory nepřicházejí v úvahu, všechno bojkotuje, všechno si zařídí sama, mám jí dát pokoj.
Hodně čte a chodí do literárního kroužku. Tam má snad aspoň nějaké kamarády, nicméně o tom se nedozvím, protože se bavit nechce. Svá rozhodnutí nekonzultuje, nežádá, neprosí, prostě oznamuje a hotovo. Vždycky si udělá všechno po svém, zákazy ignoruje, komentuje s výsměchem. Peněz má u sebe pořád dost, notebook má od dědy, takže na to jí opravdu sáhnout nemůžu...
Mám o ni strach, vůbec netuším, co se v ní odehrává a nechápu, proč mě tolik nenávidí. Zvlášť po tom, co jsme protrpěli, za to, že jí dopřeju cokoliv chce, v práci jsem od nevidím do nevidím, jezdí do zahraničí, má značkové věci, nikdy jsem se s ní neodmítla o něčem bavit, naopak, do jejích devíti let jsem nimi byla doma, věnovala se jim jak nejlépe jsem uměla. Za to mi dává dost okatě najevo, že si mě neváží a nerespektuje mě. Jinak na ni slyším víceméně chválu, chová se hezky i k okolní rodině, příbuzným, stará se o děti, co je za problém, to z ní nedostanu... občas mám chuť i po zlém, snad mi i něco ujede, ale já jsem už fakt zoufalá