znám sice trochu jinak, ale znám

Také s dcerou, u nás to bylo trochu jinak, ale - dcera mi určité věci nemůže zapomenout, vlastně já ani nevím, co konkrétně.
Už se to trochu uklidnilo a víceméně jsem se nejdřív musela dát do kupy já sama a ujasnit si, že
a) mladí lidé vidí vesměs vše černobíle
b) každý má svůj způsob vidění reality a své vlastnosti
c) mi záleží na to, abychom spolu vycházely

A protože dítě většinou čeká, že rodič je moudřejší a má na něj určité vysoké nároky co do dokonalosti a vnitřně se zlobí, když rodič dokonalý není, řešila bych to tak, že bych se dcerce "omluvila". (Vyčíhla bych ale správnou chvíli.)
Ne za to, jaká jsem nebo že jsem udělala něco špatně, ale - řekla bych, že vím, že jsem v životě udělala hodně chyb, ale že jsem jen člověk, že jsem to myslela dobře (vynechala bych dodatek že kvůli nim) a že jsem tenkrát jinak neuměla.
Nemluvila bych o nikom, jen sama o sobě....nedávala vinu ani vysvětlení, kvůli komu, prostě bych jen řekla, že mě to celé moc mrzí, i ta minulost a že ji - dcerku - mám ráda. Že tu vždycky budu pro ni, a že chci, aby to věděla.
Někomu by se to mohlo zdát nepochopitelné...ale - je vždycky nutné pohlížet na problém z obou stran.
A jednou dcerka pochopí, dneska nemůže, neumí, nemá životní zkušenosti.