Re: Závislost na lásce - výzva ke sdílení

Limai, a myslíš, že dětství není pro člověka zásadní? Pro tvorbu jeho přístupu k životu, postoji k řešení problému, pro jeho rozhled. Mě rodina ovlivnila zásadně, protože jsem vše, co se v ní dělo, přijímala naprosto nekriticky. Nic jiného jsem neznala. Fakt jsem žila dlouho v iluzi, že v každé rodině je to stejné. Že jsou nějaká PRAVIDLA. Byli jsme hodně uzavření, naši byli nespolečenčtí, žádní rodinní přátelé, návštěvy jen prarodičů, nikam nás nepouštěli dlouho, snad až na střední jo. Moje děti taky berou jako samozřejmost to,jak fungujeme my. I když je moje dcera stejný introvert jako já, tak funguje jinak. Naše rodina je otevřená, denně mají holky možnost si ověřit, že nějak to mám já (chutě, nálady, zábavu), něco mají jinak ony, mají možnost se projevit. V původní rodině to neexistovalo, jakákoliv odchylka od toho, co chtěli rodiče, neexistovala, co jsem cítila já, nebylo podstatné (hodnotící měřítko byla jen moje matka nebo otec). Můj muž dodnes má osypky z prvního setkání s nimi, kdy mu nutili, ať cosi ochutná a nedokázali pochopit jeho ne. Usilovně ho aspoň hodinu přesvědčovali, že to je přece dobré. A on jim klidně vysvětloval, že prostě nechce, že nemá chuť. Na své rodiče nic nesvádím. Mám svůj život ve svých rukách, ale oni ho drží taky. Teď už mají hodně dlouhé otěže (obrazně), takže se mnou vůbec nesmýkají, ale někdy prostě cítím, že to na něčem visí (že tam úplně někde daleko poškubávájí). Stejně tak já cítím obrovskou odpovědnost za své děti, za to, že oni se formují podle mého chování a mých reakcí na ně.