Dokázaly jste překonat špatný osud, který vypadal jako osudové předurčení?

Narážím na jinou diskusi, kde bylo o osudové předurčenosti, že ne vždy pomůže snaha, úsilí.
Někdy spíš se osud k člověku staví ne v duchu okřídleného rčení: chcete-li něco doopravdy, celý vesmír se spojí, aby vám pomohl.
Někdy to bývá spíš: chcete něco změnit? všechny klacky pod nohy do cesty a i když jeden překročíš, přijde další klacek

Mám na myslí zejména lidi se špatným startem z dětství, ke je těch klacků hodně anebo třeba vysloveně špatná-patologická manželství. Nebo třeba život, který byl při střízlivém pohledu v kontextu několika generací v rodině po sobě stejně na nic, zapadající do špatných rodinných schémat, kde třeba už třetí generace rodičů úspěšně ničila život dětem v podobném scématu, až to vypadalo někdy jako rodové prokletí, nemožnost se z toho vymanit, i kdyby dítě uteklo na kraj světa, půjde to za ním.

Dokázaly jste se vyhrabat, i když těch klacků bylo hodně a při každé situaci, kdy jste se škrábaly dál a říkaly si - už dobrý, přišel další klacek??? Neztratily jste víru že se to zlepší, sílu, když výsledek léta nepřicházel?

Aktuálně řeším nějaký problém, tak mě zajímá, jestli jsou lidi, co bojují vysloveně až do posledního dechu, až osud ty klacky vzdá a konečně je předurčení k mizernému životu překonáno, nebo většina lidí, na které osud přehnaně metá klacky ztratí časem prostě energii, víru a vzdá to.