Kdy jste si naposledy s někým promluvili na rovinu?

Řeším rodinný problém. Nastala situace, která mě prudí, narušuje mé soukromí, chování druhé strany je bezohledné a pro mě nepochopitelné. Není podstatné, o co jde. Můj dotaz se týká toho, jak moc jsme opravdu schopni na rodinné příslušníky(nebo šéfa, kamaráda) něco "vybalit" tzv. na rovinu. Tady, když to čtu, to vypadá, že to dělá každej

Jsem rodinný rebel, černá ovce, na rovinu věci většinou vybalím - nejdřív stylem prosby (obsah rozmluvy si sumíruju předem a někdy kvůli tomu nespim), když to nezabere, nastoupím s neústupným výrazem a důrazně žádám, nakonec, pokud jsem nadále ignorována, vybouchnu jako papiňák se špagetama. To obvykle zabere, i když jsou pak ty špagety všude.
Postupem času ztrácím odhodlání. Rodina mého muže na rozmluvy moc není, prý se to tu tak nikdy nedělalo. Špagety všude nechci, taky mám pocit, že druhá strana bude nadále netečná a jen se rodinné vztahy zhorší.
Vždycky se nakonec dostanu do situace, kdy do té konfrontace jdu - náznaky nepomáhají, dusno je i bez toho "na rovinu si vyříkat", tak už se ocitnu v bodě, kdy tzv. není co ztratit.

Zeptám se vás na vaše příběhy. Co jste komu sdělili "na rovinu", jak to bylo přijato a s jakými výsledky? Jsou vaši blízcí schopni si vyslechnout něco nepříjemného a dát vám případně za pravdu? Povedlo se vám takovou rozmluvou změnit něco k lepšímu, nebo z toho byl rodinný konflikt?

Napříč rodinou.cz je to samá rada typu "na rovinu si promluvte, na férovku bych jí řekla....", takže to vypadá, že přímý je každý a horká kaše se nikde nepěstuje.