Zrovna včera jsem viděla jeden díl Sanitky, kde Hanzlík zresuscitoval starého pána, který si pustil plyn, protože už neviděl důvod a smysl dál žít. Byl zavřený v bytě /nepohyblivost/, do domova důchodců moc nechtěl, žádný styk s příbuznými, byl osamělý. Tzv. bilanční sebevražda. A Hanzlík ho přivedl do života, pak měl výčitky, že to udělal a snažil se mu pomoct. Řekl, že pán už tu být nechtěl a neviděl smysl a on mu to překazil, že neměl právo přivést ho znovu do utrpení.
Jsou situace, kdy má cenu ten smysl ještě hledat a jsou situace, kdy je míň bolestné to zaklopit a nepřežívat.
Má cenu, aby se někdo vzchopil, když má zlomené srdce a myslí si, ale opravdu jen myslí, že tím všechno končí. Protože ho pravděpodobně ve skutečnosti ještě hodně dobrého čeká.
A jsou situace, kdy ta bilance je naprosto mínusová.
Pokud tedy člověk nevěří v to, že bude za sebevraždu potrestaný /ať už jakkoliv, vyšší silou nebo nějakým principem života/.
A nikde ani není psáno, že je člověk povinnen za každou cenu ten smysl hledat a zase se vzchopit.
Každý opravdu není Frankl a nepřežil by věci typu koncentráku, nebo jiné beznadějné hrůzy. I u toho Frankla jsem si říkala: ano, přežil, ale za jakou cenu. Jakou kvalitu měl asi život koncentráčníka /noční můry, nikdy se toho nezbavil/, i kdyby blízcí přežili. Ve skutečnosti přežil, protože lpěl na životě, možná i pak zažil pěkné věci, ale nejsem si jistá, že život člověka s takovým traumatem mohl být pěkný a kvalitní. To se prostě člověku musí pořád vracet, na to nejde zapomenout.
Lidi potřebují mít pocit smyslu, protože jinak cítí prázdnotu a hrůzu. Ve skutečnosti v kulisách našeho života možná moc smyslu není, život je hodnota pro tu energii samotnou, pro momentální okamžik, nic víc. Někdo si vykládá karmu jako příčinu/následek, už jsem ale četla i takový výklad, že ne, že jsou minulé životy v podstatě divadlo - jednou hraješ bídáka, podruhé oběť, čistě proto, že tě tak režisér obsadil, že ještě nemáš tu zkušenost. Ne, že minule jsi byl bídák, teď budeš trpět.
Kdo ví.

Každopádně je lepší věřit v něco vyššího už z praktických důvodů, aby se dal život unést.