Re: Rozpaky rodičů s nástupek syna do první třídy

Raduno, ne, to není klanění se bůžkovi, to je jen pochopení, že dítě dělá něco nikoliv proto, že je zlé a špatné, ale třeba proto, že se nachází v situaci, která je po něj obtížná a ono ji neumělo lépe vyřešit.

Budu-li se držet příkladu s nábytkem, který se tu nejvíce ujal:
Dítě by samozřejmě nemělo běžně hýbat s nábytkem v cizích místnostech. Myslím, že žádné dítě to běžně a opakovaně nedělá. Nicméně, než se to naučí, dojde možná jednou k situaci, kdy to dítě zkusí udělat - teprve PAK se může naučit, že to není vhodné.
V ten moment, kdy to dítě udělalo poprvé - je to už nevychovanost, nebo dítě jen zkusilo hranice? To je ten proces výchovy, o kterém jsem psala už mandelince, prostě v šesti letech dítě ještě nedokáže být perfektní v každé situaci, teprve se učí.
Dítě se prostě zoufale nudilo, nemělo žádný cíl, žádnou činnost, tak něco vymyslelo podle svého. Nábytek asi vyhodnotilo jako předměty, se kterými by se mohlo něco podniknout. Dospělí mají dvě možnosti - dítě okamžitě zarazit, pokud jeho jednání považují za nepřípustné, nebo ho nechat, pokud jim jeho jednání zase tolik nevadí, a následně vysvětlit, že pro příště to ale nemá bez dovolení zkoušet, protože jinému panu řediteli by to mohlo vadit. Rin-Tin-Tina asi vyhodnotila, že v dané situaci stačí druhá možnost, a podle mě to je úplně adekvátní výchovný postup a nemá nic společného s klaněním se bůžkovi ani s nedostatečným vymezováním hranic.
A není to ani případ, že by se živostí omlouvala nevychovanost, tím se jen vysvětluje, proč dítě zkusilo takovou věc, kterou by zdrženlivější, klidnější a stydlivější dítě nemělo potřebu zkoušet ani jednou. A to ne proto, že by bylo víc vychované, ale že je prostě jiné.