Re: Co myslíte, je dělat vrbu kamarádce duševní práce ?

se omlouvám, že zahlcuju téma, ale tohle je můj černej kůň.

Jak byste vnímaly situaci, kdy rozhovory s kamarádkou prakticky vždycky probíhají tak, že ona spustí a hovoří o sobě a o svých záležitostech (naštěstí není pesimistka, takže to aspoň není těžká deprese, sama o sobě jsou to občas i zajímavá témata), ale ona o tom mluví tak dlouho, dokud neutečete, je i těžké jí skočit do řeči, protože ani moc nedělá pauzy , a pokud se moc neposnažíte, tak se třeba za celý večer nedostanete prakticky ke slovu, jen přikyvujete?

Dělá to, i když s ní je člověk sám, i ve větší společnosti, prakticky se s ní nedostanete ke slovu a pokud chcete, tak si to musíte, "vybojovat" a do toho proudu její řeči se nějak vmezeřit, přičemž na ní vidíte, že ji to vlastně ani moc nezajímá, co vy, mnohem víc ji zajímá, že se potřebuje vypovídat ona. Ona je jinak moc hodná a v životě to taky nemá jednoduchý, takže to nejde jen tak "utnout", takže to občas vydržím, ale přiznám se, že mě to docela drtí a už se mi ani nechce jen tak jí zavolat a jít s ní na kafe, protože je mi jasný, jak by to dopadlo. Nebo ji pozvat do společnosti víc lidí, protože si chci popovídat i s nima, a nejen aby celou dobu mluvila ona a všichni ji poslouchali.