Duševní emigrace z manželství

Ahoj,
zakládám zde nové téma asi s trochu zvláštním názvem, který bych měla asi hned vysvětlit. Můžu to taky nazvat jakýmsi virtuálním únikem...prostě, vím,že s manželem již nechci žít, ale jsem na rodič.dovolené, dvě malé děti - a nemám rodiče s barákem, kam bych si mohla pohodlně odejít.

Tak se chci zeptat, zda to někdo z vás má podobně, či tuhle fázi má už za sebou, jak se to dá asi dlouho vydržet, či jak si pomoci ke konci trápení?

Troška z historie: s manželem jsem měla neshody již před druhým porodem, ale v té době mně odcházela vinou zákeřné nemoci maminka, a já neměla sílu ještě řešit vztah...navíc mi záleželo na tom, aby se o ničem nedozvěděla...čekala jsem druhé dítě a pořád doufala, že ho aspoň uvidí. Leč, minuli se o pouhý den....

Byla jsem doma jeden den od propuštení z porodnice a první cesta s miminkem byla na pohřeb...a v rámci této události se událo jedna z mnoha dalších zklamání, která mi manžel servíruje pod nos...večer před pohřbem musel za každou cenu musel zapíjet miminko, ač jsem ho prosila, zda by to mohl posunout na později...nemohl prý. Přišel samozřejmě pod parou, ráno jsme ho musela honit, aby se oblékl...vzal si úplně příšerbé boty a bundu s hospodským pachem, řídit jsem musela samozřejmě já...a omluva? nikoli, prý mám být ráda, že se tam nějak nemotal...

A takhle je to vždy, když mu něco vytknu...mám být ráda,že mně vůbec dává nějaké peníze, že zatím nechodí do bordelu, že s náma jede na mou chalupu...atd...ale jak mi pak vydírá nebo naprosto ve všem háže odpovědnost na mě, to už ho nezajímá...

No nic, dle psycholožky se jedná o hodně nezralou osobnost, nakonec bych ani tohle sdělení ale nepotřebovala, protože i přátelé kolem i zbytek mé rodiny už nejednou zkonstatovali, že se v podstatě starám o děti tři místo dvou...do smrti to ale vydržet nemůžu, už teď jsem občas z té virtuální klece psychicky unavená. Dokud si nenajdu práci a nepostavím se na vlastní nohy, tak nevím, kam jít...už jsem odešla jednou na jaře k tátovi, ale vrátila jsem se v dobré víře,že se bude manžel snažit...teď už k tátovi jít nemůžu, jde do menšího, po nějaké době by to vadilo nám oběma...
Tak tu vedle sebe nějak přežíváme, starší syn to dost citlivě vnímá, takže mám o trápení navíc z jeho tiků a melancholických nálad...a neustále musím odrážet návrhy na sex...
Budu ráda za váš názor a do nového roku přeji všem hodně lásky!