Re: Duševní emigrace z manželství

Metulko, pokud si v hlavě nastavíš rok odchodu, tak to jde, protože vidíš světlo na konci a k tomu směřuješ (schopnost se uživit, mít kde bydlet, našetřit si peníze, o kterých Tvůj muž neví, třeba na účtu otce nebo hotovost). Jinak je to na antidepresiva. Něco Tě držet musí, naděje na nový život. Jen si to člověk nesmí moc malovat, pořád budete mít společné děti, kvůli kterým budete komunikovat, které on bude ovlivňovat. S penězi to bude horší, když na to budeš sama, a budete živit dvě domácnosti. Jak to jednou špatně začne, tak už to pořád sebou táhneš. A s tím se musí počítat. Jinak jsem taky v duševní emigraci, jen zcela bez sexu. Můj muž nepotřebuje ani fyzický kontakt ani sex. Nepotřebuje objímat ani děti, ale vydrží to na chvíli, pak je odstrčí. Sám nikdy od sebe nikoho nepohladí, nedá pusu, všechno jen přijme a strpí. Je pasivní a sobecký, i když na opakované žádosti a prudění vyhoví a něco udělá, sám od sebe nikdy. Navenek je to úspěšný, klidný a hodný člověk, jen uvnitř úplně studený. A může se mi každý divit, že jsem to nepoznala dřív. Nepoznala, protože já automaticky dávám hodně, potřebuju málo a prostě mi to zpočátku stačilo (oproti původní rodině to byl naprostý balzám, nikdo se do mě nenavážel, neměnil, nekritizoval, nechal mě dýchat).