Trauma dítěte při předávání

Ahoj lidičky,
já si pro dcerku jezdím vždy sám 1x za 14dní na víkend a jednou v týdnu odpoledne. Máme to tak stanoveno v rozv.papírech.
V poslední době, jsou ale pro dcerku (3,5let) ty přechody dosti traumatické. Vždy pláče, že nechce od maminky resp. od extchýně, a po víkendu se mnou, zase že nechce k mamince, oba nás má ráda. Člověku to až rve srdce, jak to bolestivě zvládá.
Nemáte s tím nějaké zkušenosti? Jak dítě třeba motivovat když se blíží předávání, aby to pro něj bylo co možná nejšetrnější? Zkouším co se dá, malujeme obrázky, připravuju věci, které musí mamince, až přijedeme říci, sbíráme pro ni kytky, mluvíme o tom, že se na ní maminka moc těší, zpíváme...ale když přijde na samotné předávání, které probíhá venku před barákem, tak to moc nepomáhá.
Nijak špatně o exmanželce nemluvím před dcerou a věřím, že snad ani ona o mě ne, ikdyž jistotu nemám. Zášť z její strany a rodičů, se kterými dcera a exmanželka žije je však vůči mě veliká. Nějak se nakonec domluvíme, ale spory a výčitky z její strany tam jsou obrovské. Spíše než exmanželka, je tam asi velmi negativní vliv extchýně, která se neudrží ani před dcerou a neodpustí si při předávání nějaké poznámky.
Navrhoval jsem i předávání ve školce, ale to bylo hned zavrženo, že tam dcera nechce spát a že má prý trauma z jedné paní učitelky...
Pokud máte někdo podobné zkušenosti, budu rád za každou radu, která by mohla pomoci, aby to dcerka zvládala lépe...