Re: všechno špatně...

Royo,
víš co, já to dělám, protože se tím momentálně seberealizuju. Byla jsem dlouho doma. A tak nějak mám pocit, že ono to tak bylo vždycky, že kdo chtěl dělat vše co nejlépe, tak musel jít za běžné hranice "normálnosti". Že snad právě proto se dřív učitelky nesměly vdávat, aby se ta jejich energie netříštila (tohle jsem někde četla, jen si nevybavím kde, protože za posledních 14 dní jsem toho přečetla o vývoji českého školství, že je mi z toho blivno ).
Co bych uvítala, kdybych neměla těch dětí 25, ale tak 16. A kdybych třeba nemusela strávit 3 odpoledne hledáním lavice a dvou židlí, které podle nějakého lejstra ve třídě mít mám, ale fyzicky tam nejsou. Kdybych mohla být o přestávce ve třídě a nedělat dozorce na chlapeckých záchodech a zároveň trnout, co se děje v těch čtyřech třídách, co mám v tu chvíli pod dohledem. Kdybych nemusela strávit odpoledne v jídelně a u chodu, pouštět každého žáčka osobně ven, zakazovat vstup rodičům, v jídelně utírat každé rozlité pití a uklízet každý rozbitý talíř...případně odsuplovat celou odpolední družinu. Protože to si myslím, že fakt do náplně mojí práce nepatří a ty 2 - 4 hodiny, které takto každý den ztratím, mi prostě v té přípravě chybí. A jdou věci, co doma neudělám, přitom ve škole nemůžu zůstat libovolně dlouho....Tohle by mělo být jinak. A vlastně se pak není co divit, že člověk při tom náporu odbourává, co odbourat lze, protože to okolí považuje za méně podstatné (jako třeba individualizované úkoly), přestože by mnohem radši odboural něco úplně jiného, co ale jaksi odbourat nejde, protože na tom systém bazíruje (jako třeba ty dozory a inventarizace).