Re: nebyla jsem na táboře

To mě mrzí, fakt
Ale věř mi, že když by se skutečně našlo dítě, které by z toho mělo hrůzu, opravdu bych ho nenutila a nestrpěla, aby se mu někdo posmíval.
Vždyť by to přece klidně mohlo být moje dítě.
Ale tam, kam jezdím, se to nikdy nestalo - kupodivu vždycky žasnu, že hodně dětí je lekavých míň než já A připadne jim asi legrační, že dospělý se leká víc než dítě. Ale to je asi tím, že skoro nic nevidím a na stezce odvahy je bezpečno, tam se nebojím, co se mi může stát - a přesto se lekám ukázkově
A možná že i znovu na tu stezku pojedu - volají mi - pojeď, děti se těší, bude sranda, neboj, děsit budem jen málo. A je to fakt legrace - asi pojedu, ale dřív, abych se seznámila s dětmi, abych pro ně nebyla úplně cizí.
Ať mají dětičky doma co vykládat - jak jedna teta řvala v noci v lese, o co jsem zakopla, kam spadla, odkud mě lovili a jak jsme se zasmáli.