Trauma po stezce odvahy

Nerada se k tomu zážitku vracím, ale v diskusi nic podobného nezaznělo, tak přidám i svůj příběh starý asi 30 let.
Bylo to na letním táboře ROH, mně bylo ca 9 let. Byl to můj druhý tábor a druhá stezka odvahy. Na té první jsem se bála, ale byl to přesně ten druh iniciace typu: bojíš se tmy a všeho možného na cestě nočním lesem, ale překonáš to a posílí tě to. Zas tak "posílená" jsem si sice nepřipadala, spíš jako "uf, mám to za sebou". Nicméně to nezavdalo příčinu tomu, abych se příští rok nějak výrazněji bála, tím spíš, že nás vedoucí ujišťovali, že jde jen o to, vrátit se nočním lesem po asfaltové cestě 2 km zpátky do tábora. A hlavně - že tam nikdo nebude strašit.
Myslím, že úzko bylo tak trochu všem, ale cestou tam jsme si povídali a vymýšleli strategie, jak to zvládnout. Vedoucí nás posílali asi po 2-5 minutách, abychom na sebe nečekali. Na řadu jsem přišla někdy uprostřed.
Zcela odhodlaná jsem vyrazila s tím, že přinejhorším začnu hlasitě zpívat, což mi přišel jako výborný nápad na zahnání strachu ze samoty ve tmě. Ale přišlo něco jiného. Zhruba v polovině přeběhl asi 2x přes cestu asi tak 30 až 50 metrů přede mnou někdo, kdo mi v té chvíli připadal jako hořící člověk. Asi i řval, nevím, jestli mě nějak kontaktoval, vím jen to, že jsem se na patě obrátila, začala šíleně ječet, abych to všechno přehlušila, a v tu noc zřejmě překonala svůj rekord ve sprintu. Doběhla jsem zpátky k ostatním, cestou asi vyděsila ty, co šly po mně. Vůbec nevím, jak jsem se pak dostala do tábora. Uklidňovali mě hodně dlouho. Nemohla jsem usnout, tak jsem musela překonat - nyní už téměř trvalý strach - a vydat se ze stanu do budovy, kde vedoucí koukali na nějaký film. Hlavní vedoucí mě nechal na noc u sebe, snažil se mě uchlácholit čokoládovou tyčinkou.

Závěr? Od té doby trpím extrémní lekavostí. Lekám se stále - a to i doma. Kdo mě zná, ví, že nemůže ani ve dne přijít potichu a znenadání např. do koupelny za mnou. A vždycky zařvu tak, že ten, kdo je se mnou, se lekne ještě víc... (A co mě dopaluje je, když mi někdo vykládá, že asi nemám čisté svědomí...) Bojím se i u pohádek, když je vypjatá scéna nebo dramatická hudba. Atd.

A jako dítě už mě nikdy nikdo na žádnou stezku nepřinutil. Ani po provázcích v těsném okolí chatky. To až jako náctiletá a zamilovaná jsem zvládla absolvovat noční bloudění na Slovensku v lese v horách, kde štěkali srnci a žili údajně i medvědi. Bála jsem se příšerně, ale to byla asi spíš forma ostražitosti.

Měla jsem asi smůlu.
A můj syn zase odmítá chodit potmě sám po bytě, protož si odnesl jeden věkově neadekvátní zážitek z noční hry na oddílové víkendovce - ano, věděl, že jsou to vedoucí, namaskovaní jako zombíci, ale asi to bylo moc sugestivní. Podotýkám, že o zombiích poprvé slyšel až tam a v televizi nesleduje nic podobného. To cenzuruju hodně přísně, takže jen české animované filmy, kabarety, pan Tau apod., poprvé vždy s někým z rodičů.

Moje rada - hlavně dětem nelhat a neklamat je strašidelnými převleky ve věku, kdy ještě "věří na skřítky a na Ježíška". A v případě "průšvihu" nenechat bez odborné pomoci. Jenom tak je stezka odvahy může pozitivně obohatit do života.

PS: pod "bojovkou" si představuju něco jiného a kapitolu samu o sobě představují noční přepady táborů...