Re: Chválit ano, ale také přiměřeně

Nepomlouvám cizí děti. Psala jsem o konkrétním dítěti v rodině, které znám a se kterým jsem se stýkala často. Když napíšu, že to dítě bylo normálně inteligentní, nebylo zlé, ale bylo rozmazlené, tak to nepovažuju za pomluvu, ale za hodnocení. Psala jsem to v té souvislosti, že bylo chváleno za to, že čte, ačkoliv v tom věku už bylo potřeba, aby nejen četlo, ale i chápalo. Ten samý výkon bych na konci první třídy pochválila, ale na konec druhé třídy mi to přišlo málo.

Vlastní dítě mám a také ho chválím, ale chválím za to, co považuji za pokrok. Teď ve třech letech nebudu chválit, jak pěkně chodí nebo jak si umí stáhnout ponožku. Budu chválit za to, jak se naučí udělat uzel, jak se nají, aniž by se pobryndalo apod.