Re: vážně to není normální!?!

zůstanu anonym nerada bych, aby mě někdo poznal,nikomu se s tím nesvěřuji nechci ,aby někdo věděl jakýho mám otčíma.Alkoholika s hroznýma náladama,někdy si říkám,že půjdu také k psychologovi,že už je toho na mě moc nejde to unést mám svojí rodinu,mají jiné dětství než mě měli my s bráchou a ségrou,pamatuju si na noční buzení mámy a odvážení autem k babičce, aby jsme se toho moc nezůčastnili,na hádky, na práskání dveřma ,na nadávky, na ožralýho otčíma,kterej neumí nic jinýho než chlastat ne tresty,když nebylo všechno ok,na trapný zákazy všeho co jen mohlo být od zájmových kroužků přes televizi,se ségrou jsme byli sběratelky ona pohleda já ubrousky,když se mu to znelíbilo skončilo naše sběratelství v kotli.Máma jen přihlížela chtěla klid a když jsem jí jednou řekla,že se ho bojíme,že bysme chtěli bejt jenom s mámou při první jeho ožralý náladě mu to řekla,ten na mě tak vyjel, že jsem se bála něco říct.A máma přišla mi poděkovat,že je zle jen kvůli mě.Vůbec to nepochopila a nechápe dodnes,navštěvuje nás jen ona otčím jen zřídka,tak dvakrát do roka a já pak mám depresy chtěla bych tohle všechno jim říct,jak nám zkazili život,že proto jsem odešla tak brzo z domova,abych měla klid od nich obou,ted tu sedím a brečím je mi to moc líto že jsou takový a nejhorší ,že se těším až nebudou.Zní to sobecky ale je to tak,těším se až umřou až mi nikdo z nich nebude volat,že je zase vožralej,že se zase hádali a co všechno rozbil.To se z toho pak možná dostanu.