Re: Z druhé strany

Se slzami v očích jsem přečetla článek i příspěvky pod ním. Sama jsem neměla tak dramatické dětství, fyzického násilí doma moc nebylo (i když si pamatuju, jak otec bil maminku, ale nebylo to často). Naši spolu zůstávali dlouho po tom, co si otec našel jinou ženu, a podle toho to doma vypadalo. Vlastně jsem se už narodila do rozbitého vztahu, a tak se naschvály a vzájemné znepříjemňování života děly čím dál častěji. V pubertě jsem trpěla depresemi, po dvacátém roce se to ještě zhoršilo. Dokud jsem rodičům opravdu neodpustila, můj psychický stav se nelepšil, jen zhoršoval. Až v momentě (ne, že by to bylo najednou, bylo to několik let intenzivního vnitřního boje - ovšem za vydatné pomoci dalších lidí), kdy jsem odpustila, se věci začaly měnit. Dnes mám s oběma rodiči dobré vztahy, ale to je také tím, že jsou to v podstatě slušní lidé, žádní opilci... v případě alkoholiků to musí být daleko těžší.
Dobře vycházím i s otcovou druhou ženou, kterou jsem nesnášela úplně nejvíc. Deprese z mého života zmizely, jen se občas cítím vyčerpaná a mívám dlouhá období, kdy jsem hodně unavená.
Zklamání z rodiny také způsobilo, že jsem si velmi dlouho nemohla najít partnera, až jsem se začala bát, že zůstanu sama. Ale nakonec jsem našla, máme pohodovou rodinu a doufám, že nám ta pohoda vydrží.
Každému, kdo se v životě pere s nenávistí a kdo nedokáže nebo ani nechce odpustit, přeju, aby poznal to, co jsem poznala já. Že totiž odpuštění osvobozuje od velmi těžkých břemen, která s sebou životem vláčíme.