Re: dotaz

Já myslím, že se opravdu nedá soudit u malých, zejména u předškolkových dětí, jak to v kolektivu/v životě budou mít. Já jsem byla v raném dětství prý velmi společenské a komunikativní dítě, změna nastala asi někdy v 5 letech. Od té doby si celkem intenzivně pamatuju, že jsem se už dost vyhýbala nahodilému navazování styků s cizími lidmi... pokud šlo prostě o cizí dítě na hřišti, které si hrálo po svém nebo s nějakou cizí skupinkou dětí, neviděla jsem důvod, proč bych zrovna s ním měla skamarádit, pokud z jeho strany nevzešel nějaký zajímavý impuls nebo jsme si v něčem nesedli. Kamarádství typu "jeden den potkám cizí holčičku na písku, hodinu si budem hrát na skvělé kamarádky a pak půjdem každá domů a už se nikdy neuvidíme, popř. při příštím setkání začneme zase odznova" jsem nikdy neměla potřebu navazovat. K cizím lidem v cizím prostředí jsem prostě zaujímala neutrální postoj a chovala jsem se prostě slušně(což asi dělám i dnes). Někdo takový zkrátka je. Já mám podle svého mínění hodně přátel, opravdu dlouholetých přátel v dobrém i zlém, ale skutečně žádného z nich jsem nezískala způsobem "ahoj, já jsem Úja, budeme nejlepší kamarádky", byl to vždycky dlouhodobý proces vzájemného poznávání, spolupráce, komunikace, do kterého obě spřátelené strany vložily dost svého času a energie a podle toho to taky nese ovoce.

Co se týče "pískovištních interakcí", nijak bych se nevzrušovala tím, že je dítko pasivnější a nemá ostré lokty. Je skutečně nutné, aby dítě ránu lopatkou umělo oplatit ránou hrabičkami? Je skutečně nutné, aby na děti-hulváty muselo reagovat nějakou odplatou, na agresivitu agresivitou? Já si totiž myslím, že zrovna tyhle pískoviště o skutečné osobnosti a socializaci dítěte nevypovídají nic relevantního a to jak se chová na pískovišti, kde jsou cizí lidé a víceméně anonymní děti, objektivně nesouvisí s tím jak bude komunikativní za pár let, nebo dokonce v dospělosti.
Asi jsem v pískovištním věku byla politováníhodná. Když mi tehdy někdo zabránil vstupu na klouzačku nebo vzal lopatku, tak jsem si řekla "za tu námahu mi nestojíš" a věnovala jsem se prostě jiné aktivitě, šla jsem si po svém, agresora ignorovala. Konflikty jsem nevyhledávala a už tehdy mi byl princip pomsty cizí. Ta opravdová asertivita u dětí ještě neexistuje, spíš se to zvrhává v nekonečný řetězec "to máš za to", kdy se navzájem mydlí lopatkama, hážou si písek do očí a kňučí u maminky že "on si začal". Ale toto nepovažuju do skutečného života mezi lidmi za nějaký užitečný model, jakmile člověk překročí školkový věk, musí se stejně naučit, že princip oko za oko ve společnosti vede jen k průšvihům, že nejlepší je spolupráce mezi lidmi, a že když se někdo chce chovat jako hulvát, tak ať si dělá co chce (protože já ho nevychovám), ale nepotřebuju mu dělat publikum nebo objekt zájmu, prostě když už je jednou někdo škodič, tak jím bude i když se budu snažit odplácet, ale budu tím vyčerpávat jen svoji energii.
To samozřejmě neznamená, že v případě otevřené ohrožující agrese ze strany útočníka je nepřípustné se bránit, v momentě nouze je to samozřejmě potřeba. Ale spor o lopatku jsem za takovouto nouzovou situaci skutečně ani v dětském věku nepovažovala.

Oni se s tím srovnají. Co potřebují od rodičů je láska, podpora a zázemí, ujištění že je má někdo rád takové jací jsou... a svoji cestu si pak musí najít a prožít sami (no nejtěžší na tom je udržet na uzdě to své nutkání cestu jim umést nebo přizpůsobovat obrazu rodiče :o)))