Re: vzpominky

Ahojda, nebudu se pouštět do vzpomínek (nebylo to s mým postavením ve třídě tak zlé, byli jsme i docela fajn kolektiv, takže si nemám na co stěžovat), horší to bylo doma, takže moje dětství raději vynechám. Ale čeká mě teď první třída mojí dcery a nástup do MŠ mého syna, takže se mě toto téma hodně dotýká a proto jsem se i k tomuto článku vrátila (prostě mi to leží v hlavě, vždyť už to propukne za 14 dní). Mám z toho prostě vítr. Hlavně se strachuji o tu mojí holku. Ve školce si užila svý. Zdědila po tátovi ne příliš "atletickou" postavu (prostě má větší bříško - dědí se to v rodině - polštář na břiše) a pro ostatní děcka byla prostě tlusťoch. Dále jsme v jejích 6 letech(tedy docela pozdě) přišli na to, že je silně krátkozraká, takže se její vzhled "vylepšil" o docela dost silné brýle. Ke všemu je to takový ten mudrolín, co vás neustále bombarduje zapeklitými otázkami (kvůli kterým vaše encyklopedie v knihovně nikdy nepokryje vrstva prachu)a má slovní zásobu o mnoho bohatší než-li její vrstevníci (kteří jí prostě nerozumějí), takže outsider jak vyšitý. Nechala jsem jí víceméně probojovat se školkou samotnou. Jen jednou jsem taktně zasáhla, ale ona o tom nevěděla. Myslím si, že si to musí mezi dětmi "vyřešit" sama. My fungujeme jako záchranný člun, když už to to dítko prostě nezvládá. Je někdy docela autoritativní (hlavně ve známém prostředí, mezi svými), myslím si, že si takto kompenzuje to odstrkování v jiném kolektivu. Ale na druhou stranu i velká cíťa. Takže uvidíme. Zato ten náš klučina. O toho strach nemám vůbec. Hezoun každým coulem, ďolíčky ve tvářích, obrovské oči s dlouhými řasami, hezká postava, žádná chybička. Veselý, komunikativní,ochotný pomáhat.Až mě to někdy vůči Terezce mrzí. Je to až k nevíře, jak je každý jiný. Každému byly prostě dány jiné hřivny a uvidíme, jak s nimi naloží.Doufám, že ty krize (a ony přijdou, to vím) zvládneme, že to Terka ustojí,že jí to nezlomí.