Co by učitelé rádi řekli rodičům

Porota dopředu vybrala 12 výroků, které pak předložila 665 učitelům (25 % mužů, 75 % žen), aby mu anonymně přiřadili jednu ze známek klasické stupnice. Nejvíce jedniček (průměrnou známku 1,4) získal výrok „Fakt, že má vaše dítě i přes svou snahu horší známky, neznamená, že bude v životě nešťastné a neprosadí se“. Jana Straková ze sdružení AISIS jeho příznivé hodnocení přijala s povděkem: „Tento výrok by zároveň měl být adresován všem ostatním učitelům, protože v české škole se děti stále bojí chybovat, bojí se, že při horší známce získají cejch neúspěchu.“ Na druhé příčce (průměr 1,7) se umístil výrok „Vám možná vulgární slovník vašeho dítěte nevadí, mně ale ano“.

Zhruba od průměru 2,5 výše se pak objevily spíše provokativní výroky typu „Vaše slohová práce se mi sice moc líbí, jenže já mám učit vaše dítě“ (2,8) anebo „To, že máte hodně peněz, ještě neznamená, že se k vašemu dítěti budu chovat jinak než k ostatním“ (3,1).

V posledně jmenovaném byl rozdíl v hodnocení mezi muži a ženami: čistou jedničku mu přiřadilo 37 % učitelů, ale jen 27 % učitelek. Slabinou průzkumu je to, že nebylo přesně vysvětleno, jestli tazatelé dělali rozdíl mezi zásadou obsaženou ve výroku a mezi způsobem vyřčení tohoto obsahu. Například výrok „Bohužel netušíte, jak úžasného potomka máte“ není příliš přirozený, zní spíš ironicky. V hodnocení tedy nemusí jít jen o „upřímnost“, citovanou v klíčové otázce průzkumu, ale o obecné komunikační zásady. Zjednodušeně řečeno: výrok „Vzhledem k platům, které bereme, toho od nás chcete příliš“ (nejhorší umístění - průměr 4,1) by učitelé neřekli prostě proto, že zní trapně, a ne proto, že by ho pokládali za nepravdivý.