Kvalitní společné vzdělávání přináší užitek všem

Kvalitní společné vzdělávání přináší užitek všemCo začleňování dítěte s handicapem mezi vrstevníky obnáší, proč je tak důležité a jak vypadá v praxi?

Odpověď jsem hledala u Mgr. Ivy Uzlové ze Střediska podpory inkluze o. s. Rytmus a Moniky Kovalské, která pracuje jako vedoucí učitelka Školičky Kamarád v Novém Veselí. Iva Uzlová má podporu integrace a inkluze „v popisu práce“. „Jelikož pracuji v organizaci, která už šestnáct let podporuje začleňování lidí se zdravotním postižením do běžného prostředí, můžu mluvit o pozitivech na základě vlastní zkušenosti,“ říká Iva Uzlová. „V první řadě je tu naplnění práva na rovný přístup ke vzdělání pro všechny. Z argumentů pro inkluzi dále zmíním např. náročnější vzdělávací prostředí, které přináší víc podnětů, příležitost k nácviku sociálních dovedností v přirozeném prostředí, příležitost učit se žít společně, vzájemně si pomáhat, spolupracovat. Společné vzdělávání přináší užitek i učitelům. Nabízí příležitost setkat se s různorodostí a naučit se s ní pracovat, hledat nové cesty ve výuce, dále se rozvíjet.“ Zajímalo mě, jak se od sebe liší slova integrace a inkluze a jaký je jejich význam. „Při integraci se zaměřujeme na potřeby dítěte s postižením a jejich naplnění t a k , aby se mohlo vzdělávat v běžné škole, přičemž prostředí školy se nijak zásadně nemění. Pro inkluzi jsou charakteristické přizpůsobení školy potřebám dítěte, celková změna atmosféry, kvalitní výuka a prospěch pro všechny. Inkluzívní škola se zaměřuje na potřeby všech vzdělávaných, je vstřícná a otevřená, počítá s odlišností, přijímá ji a umí s ní pracovat,“ vysvětlila mi Iva Uzlová.

Monika Kovalská považuje integraci a inkluzi za velmi příznivý způsob práce s dětmi s postižením a považuje je za přínos i pro děti zdravé. „Pro děti s handicapem je prostředí MŠ velmi podnětné. Nabízí jim spoustu nových a specifických podnětů, které rodinné prostředí nemůže nabídnout, ať už jsou to konkrétní situace, sociální vazby, navazování kontaktů, vzájemná komunikace, ale i respektování. Pro zdravé děti vidíme přínos v tom, že vidí a vlastní zkušeností zažívají, že i přesto, že se kamarád může něčím lišit, je to běžná věc a respektujeme ho takového, jaký je.

Izolace těchto dětí v minulosti právě vedla i k sociální a společenské izolaci, dnes se naše děti již nepozastavují nad tím, že je někdo rozdílný. Můžeme jim i ukázat, že ne vždy se může narodit dítě zdravé, a pokud takového kamaráda máme, je přirozené mu pomáhat,“ myslí si vedoucí učitelka Školičky Kamarád. O přínosu pro všechny zúčastněné mluví i Iva Uzlová ze společnosti Rytmus. „Často se zmiňuje přínos pro začleněné dítě, ale zapomíná se, že kvalitní společné vzdělávání přináší užitek všem – dětem s i bez postižení i jejich učitelům. A jak by mělo vypadat? Mělo by to především být opravdu společné vzdělávání. To znamená, že začleněné dítě je součástí heterogenní skupiny svých vrstevníků, že se všem dětem dostává péče zohledňující jejich individuální potřeby, škola zajistí nezbytnou podporu materiální i personální – didaktické nebo kompenzační pomůcky a tam, kde je to třeba, také asistenta pedagoga, činnosti ve třídě, ale i mimo ni jsou organizovány tak, aby se mohly zapojit všechny děti, apod. Splnění všech těchto podmínek předpokládá, že škola má k dispozici potřebné informace a podporu ze strany poradenského zařízení i zřizovatele, učitelé se mohou dál vzdělávat, funguje spolupráce s rodiči.“

Vstřícnost a komunikace

Integrace a inkluze nemohou probíhat samy od sebe. Je třeba, aby se na nich podíleli ochotní a informovaní lidé a není možné je „nařídit shora“, bez toho, že se učitelka, která bude mít ve třídě zařazené dítě s handicapem, nebude moci k celé věci vyjádřit a nebude mít potřebné informace a podporu. „Někdo může namítat, že MŠ s počty dětí, které dnes jsou, nemá pro integraci ideální podmínky, ale pokud je k dispozici asistent pedagoga a pokud se všichni zúčastnění – rodič, učitel, asistent i poradenská zařízení – dokážou domluvit, záleží jen na vůli chtít rodičům těchto dětí pomoci v jejich obtížné životní situaci,“ soudí Monika Kovalská. Podle Ivy Uzlové hlavní překážku společného vzdělávání představují samotní lidé a jejich přijetí, či spíše nepřijetí této myšlenky. „Školka, kde se sejdou vstřícná paní ředitelka, pozitivní a tvořivá paní učitelka s šikovnou asistentkou, které jsou navíc ochotné zkoušet nové věci a učit se, má nejlepší předpoklady otevřít se všem dětem bez rozdílu,“ říká Iva Uzlová.

Zajímala mě konkrétní zkušenost se začleňováním dítěte s postižením mezi vrstevníky, a proto jsem se zeptala Moniky Kovalské ze Školičky Kamarád. „Naše zkušenosti s integrací nejsou velké, nejsme žádné speciální zařízení, pouze běžná mateřská škola, která chce pomoci rodičům a jejich dětem v jejich nelehkém údělu. Vždyť péče o zdravotně postižené dítě je pro jejich rodiny během na dlouhé trati, je to celoživotní starost, a pokud můžeme mamince ulevit tím, že její postižené dítě může dopoledne pobývat ve školce a ona si může v klidu odpočinout, načerpat nové síly, ale i zařídit věci na úřadech, rádi to děláme. Největší radost máme z úspěšné integrace chlapce s kombinovaným postižením, které zahrnuje i zrakový handicap. Na počátku byla právě jen ta chuť pomoci, nevěděli jsme, jak to všechno bude probíhat a jestli to zvládneme. Díky výborné asistentce, která je naší bývalou kolegyní, sama se stará o dnes již starší dítě s cukrovkou, se nám podařilo po tři roky zajistit rodičům tu nejlepší péči, jakou jsme mohli nabídnout, a v letošním červnu chlapec úspěšně zakončil docházku do MŠ, zúčastnil se i slavnostního vyřazení předškoláků a přešel do speciální školy v Jihlavě,“ popisuje zkušená učitelka, jak to chodí u nich.

Moniky Kovalské jsem se ptala i na to, jak zařídit, aby integrace byla pro začleněné dítě přínosem. Někdy se totiž setkávám s názorem, že integrace je skvělá věc pro společnost, která se díky tomu dozví, jak žijí lidé s postižením, ale myslím, že by měla být přínosem především pro dítě s postižením. „Nejdůležitější je vzájemná komunikace všech zúčastněných. Naše asistentky se snažily o vzdělávání těchto dětí (v rámci jejich možností) podle vzdělávacích oblastí předškolního vzdělávání. Z těchto oblastí si do individuálních vzdělávacích plánů vytáhly to, co jsou jejich svěřenci schopni zvládnout s ohledem na doporučení SPC. Pracovníkům SPC se takto zpracovaný IVP velmi líbil, protože se snažíme děti s handicapem začleňovat do všeho, co tvoří náš školní vzdělávací program. Dalším důležitým prvkem je prostor pro dítě s handicapem. Měli jsme dítě nepohyblivé se zrakovým handicapem, to muselo mít svůj prostor, který zdravé děti respektovaly a domlouvaly se s učitelkou i asistentkou, zda si můžou jít za klučíkem hrát. Tohle bylo opatření zajišťující bezpečnost takového dítěte. Pak zde máme naopak dítě s Downovým syndromem, kterému jsme také chtěli vybrat ‚jeho‘ místečko pro klid na vzdělávání, ale zde jsme nepochodili. Děvčátko chtělo být mezi zdravými dětmi, dělat to, co ony, vidět je přímo při práci atd. – zkrátka být aktivně s dětmi. Poslední důležitou věcí je nastavení pravidel ve třídě právě s ohledem na handicapovaného kamaráda, aby soužití bylo bezproblémové (respekt, pomoc, zapojení do her, činností atd.),“ vysvětluje Monika Kovalská, jak se u nich snaží, aby integrace přinášela ovoce všem a zejména dítěti s postižením.

Překážky na společné cestě

Škola, která se chce zapojit do integračního a inkluzivního proudu, nemá v současných podmínkách na růžích ustláno. Vysoké počty dětí a nízké školní rozpočty, které jsou překážkou pro proškolování učitelů, situaci hodně komplikují. Své o tom ví i Monika Kovalská. „V jednom školním roce se nám sešly tři integrované děti, každé dítě muselo do jednoho oddělení, protože při dvou a více integrovaných dětech musíte snížit počet zdravých dětí ve třídě a tím dostanete i méně normativních prostředků. Asistent musel přecházet po dvou hodinách péče u jednoho dítěte z jedné třídy k druhému dítěti do druhé třídy. Vše bylo dost komplikované, ale nakonec jsme to i za těchto podmínek zvládli. Dnes, kdy jsou počty dětí ve třídách na svých maximech (28 dětí), je individuální práce se zdravými dětmi, natož integrace dětí s handicapem, velmi obtížná a často i nerealizovatelná. My ještě máme smíšené třídy ve všech třech odděleních, což také vyžaduje přizpůsobit výchovně -vzdělávací práci. Když k tomu ještě připočtete všechny zdravé děti s nějakým drobným problémem, jako jsou alergici, astmatici, hyperaktivní děti apod., někdy je to opravdu náročné. Je to o profesionálním přístupu učitelek mateřských škol, které se snaží často i nad rámce svých povinností, dělat pro ‚své děti‘ maximum a poradit si za všech okolností a ve všech situacích. Neříká se jen tak, že učitelky ve školkách jsou velmi flexibilní,“ vysvětluje situaci Monika Kovalská. I přesto se Školička Kamarád a mnohé další mateřské školy po celé republice rozhodují otevřít se také dětem s handicapem.

Navštivte nový internetový portál www.inkluze.cz provozovaný občanským sdružením Rytmus. Najdete zde novinky z oblasti začleňování dětí s postižením do běžných škol, zajímavosti z domova i ze zahraničí, příklady dobré praxe, užitečné rady, inspiraci a náměty pro výuku, zajímavé odkazy a můžete přispět vlastním názorem nebo zkušeností.