Re: Rozvod - problém s předáváním syna a jeho výchovou

Tomáši, musel jsi očekávat, když tady napíšeš nevětšinový názor, že se na Tebe snesou někteří lidé jak hyeny. V naší populaci stále převládá názor, že chlap je ten špatný a ženská -matka vždycky skvělá. Kdyby to tak bylo, nebudou existovat děti, které sociálka sebere matce. Ne každá maminka je vybavená, aby se o své dítě dokázala řádně postarat, přestože se snaží, roli v tom hraje její vlastní výchova, geny apod. Vlastně často si ani svou neschopnost neuvědomuje, protože na to uvědomění nemá – z psychických důvodů, nebo jí v tom brání nedostatečný intelekt. Netvrdím, že těmi samými neduhy netrpí i tatínci. Ovšem u nich se to tak nějak podvědomě očekává, u žen popírá.

To, co popisuješ, důvěrně znám. Můj přítel je polointeligentní debil, tak ho nazvala v e-mailu bývalá manželka, která se sotva vyučila, léta mu brání ve styku, dělá problémy a on platí (mnohem víc než Ty) samozřejmě i nad rámec výživného. Dceři doma každý rok nabízí nového tatínka. Tudíž holka, chudák, ani nezná, co to je, prožívat Vánoce s blízkými, ale vždycky je tam nový chlap apod. Dřív jí také velmi omezovala na jídle apod. O oblečení snad ani nemluvím.

Ale ona si o sobě myslí a tvrdí, že je milující maminka, kdežto tatínek a jeho rodina neuvěřitelní debilové, kteří jsou dobří akorát jen pro peníze. Nikdy by nepřipustila, že má otec a jeho rodiče o dítě zájem. Pokoušela se navíc holce namlouvat, že můj přítel není její otec, ale že to byl její druhý manžel, s nímž už se dávno rozvedla, protože ji finančně neuspokojoval, apod. O milující babičce (mé tchyni), která by vnučce snesla modré z nebe, se vyjadřuje s velkým despektem a v zásadě jsme všichni pro jeho bývalou ženu jen otevřená peněženka v držení trapných imbecilů, které musí snášet jen kvůli úřadům. Nicméně dlužno říci, že tchyně jí velmi pomáhá a ještě se jí zastává. Ovšem to jí nebrání o ní hovořit s pohrdáním.

Zájem o vývoj dítěte ze strany exky jsem skutečně nezaznamenala. Tudíž zatímco můj partner obratně kličkuje a snáší vrtochy a výmysly bývalé manželky, ona se chová jako carevna, která nerespektuje nikoho a hlavně zájmy vlastního dítěte jsou jí někde. Které by pro ni měly být jako pro mámu prioritní. V obdobích, kdy zrovna chlapa nemá, si dělá z dcery vrbu, zatěžuje ji dospělými starostmi, kterým malá nerozumí a nemůže ani rozumět. Pochopitelně dcera by za maminku dýchala. Opačně o tom nejsem nikterak přesvědčená. Protože navíc v momentě, kdy si bývalá manželka najde nového přítele, odsouvá dceru na poslední kolej. Ovšem na druhou stranu v takových obdobích je finančně spokojená, protože pumpuje nového chlapa o peníze. Čili i situace u nich doma je svým způsobem příznivější. Naoko. Naopak v obdobích rozchodů s partnery trpívá holka zadrháváním v řeči a myslím, že psychicky jí tyto hádky velmi ubližují. Dokonce jí už ve školce, nebo dětská doktorka donutila jít k psychologovi. Ale myslím, že to moc nepomohlo, nevím. Protože exka řekla, že za to, že se zadrhává, může můj partner. Ona všechno hází na něj. Samozřejmě vše negativní. Přitom u nás doma opravdu hádky neslyší a dospělé věci řešíme mimo její uši. Myslím, že jako dvojice fungujeme v pohodě a rozhodně ani jeden nejsme příznivcem italského způsobu soužití, naopak máme radši klid.
Několikrát přítel už uvažoval, že přistoupí na skutečnost se s dcerou nestýkat, protože tam skutečně není zájem. Dokonce jí dříve ani nemohl telefonovat, nebo když už zavolal, vymlouvala se exka, že je dcera někde pryč. Když se to stane podesáté, tak prostě začne člověk o pravdivosti takového výroku pochybovat. A to volal ve smluvený čas, v době kdy dcera byla doma a připravovala se do školy. No ale rodinná terapeutka říkala příteli, že to nemá udělat, že má zatnout zuby a stýkat se s dcerou i za těch podmínek, jaké exka určuje. A snažit se maximálně přizpůsobit, to ostatně dělá celou dobu.

V našich zeměpisných šířkách má institut biologické maminky holt velkou moc. Což je na jednu stranu asi dobře, na druhou stranu se mi pak z toho chumlu vytratí zájem jejího dítěte. Hájí totiž svůj vlastní zájem. Mstí se, nenávidí, všechno. Každý by si proto měl rozmyslet, s kým si dítě pořídit a s kým ne. A rozhodně tak nečinit v období prvotní zamilovanosti, růžových klapkách na očích, protože když prohlédne, je prostě pozdě. Takže myslím, že pro řadu otců je jejich dítě milovaný tvor a zároveň největší trest na světě (v podobě jejich matky). To samé ale samozřejmě může potkat i některé ženy. Protože i ženy si pořídí často děti z tzv. leknutí. Rozhodně ale odmítám názor, že muži jsou vždycky ti špatní a matky jen a jen světice.
A vím, že se tady do mě zase pustí pár lidí.
Ale všechno také říkám z pozice člověka, který něco jako exku –maminku poznal na vlastní kůži. I když ta moje byla přeci jen inteligentní a vodila mě do divadla. Ale v podstatě se chovala obdobně a to i přesto, že její nepřítel, můj otec, s ní sdílel domácnost. Nikdy se nesnažila, abych k němu měla nějaký vztah, vždycky se snažila nás rozeštvávat apod. Protože jsem jejich rozvod zažila jak dospělá, můžu odpovědně konstatovat, že kdyby se odehrál v dětství, tak jsem skončila na psychiatrii. Pořád sbírám sílu, abych napsala knížku o tom, co taky dokáže tzv. „milující“ maminka.
Až jako dospělá jsem pochopila, že mé matce nikdy nešlo o mě, ale jen o sebe, že skrze mě jen uplatňovala své zájmy, své msty a pochyby. A náraz to byl pro mě velký. Naštěstí nebo naneštěstí mě vychovávala tak, že děti musí poslouchat a o nějaké lásce, kterou považovala za lidskou slabost, nelze vůbec hovořit. Takže já si nikdy vědomě nelámala nad tím hlavu, jestli jsem milovaná, nebo nemilovaná. Podvědomě to však určitě fungovalo. Byla jsem hrozně uzavřená.
Měla jsem však štěstí, poznala jsem opravdovou nesobeckou lásku nevlastního dědy, zemřel však v mých šesti letech. Tudíž jsem sama příkladem, že maminka nemusí být vždycky nositelkou lásky, a že je jedno, kdo tu lásku projevuje, a že to může být i muž, protože je důležité, když se někdo objeví!

Dodnes při vzpomínce na svého nevlastního dědu mám slzy v očích a jsem mu neskonale vděčná. Protože dokázal i za tak krátkou dobu do mě něco zasít. A co se týče mé matky, ona byla v dětství otcem týraná, takže až jako dospělá jsem pochopila, když mi opakovala, že bych jí měla být vděčná, že ona měla mnohem horší dětství. To když třeba do mě kopala… No a otec ten mě bil klepačem na koberce, někdy páskem. Ve škole jsem nikdy neměla problémy se známkami, ani s kázní… Naoko vše v pořádku. Takže velká špína se dá někdy skrýt. Když by někdo mou matku potkal, bude mu připadat milá, příjemná, veselá a společenská. Tak to prostě je.

No a mimochodem bývalá manželka mého přítele byla v dětství otcem také nepřiměřeně trestána. Důsledky bývají někdy fatální. Říká se tomu porucha osobnosti. Když s tím ten člověk nic nedělá a myslí si, že on je nejlepší na světě, kdežto ostatní nestojí za nic, tak to podle toho pak vypadá a odrazí se to bohužel i na přístupu k vlastním dětem a cyklicky se to opakuje. A můžu říct, že je velký rozdíl, když vyroste člověk v rodině, jako jsem vyrostla já a v rodině, v jaké vyrostl můj partner, kde jsou rodiče spolu celý život a rodina v rámci možností funguje, jak má.

Tudíž se dostávám na závěr k tomu, co je pro dítě lepší příklad, kde se bude cítit lépe, tam kde vazby fungují, tam kde je klid a nebo tam, kde má maminka z neřešených neuroz tik a kde se tatínci střídají jak na běžícím pásu? Dítě totiž vycítí atmosféru napnutí, stresu, i když dospělí mlčí. To nemůže v žádném dítěti vyvolat pocit tak potřebného bezpečí. Omlouvám se, že jsem se rozepsala, ale tohle je velké téma. A poměrně se mi nelíbí, jak se stále vše dělí na dva tábory – skvělá maminka a hajzl otec. Samozřejmě spousta tatínků se vzdává zodpovědnosti, ale proč házet klacky pod nohy těm, kteří jí chtějí přijmout a mají zájem?