Re: Rozvod - problém s předáváním syna a jeho výchovou

A ještě pro ty, kteří se možná domnívají a doufají, že příběh já a má matka dopadl happy endem, tak nedopadl. Nestýkám se s ní, což jí vadí jen do té míry, že mě nemůže ovládat. Velmi jí ale vadí, že se s ní nestýká sestra.
A obávám se, že takto to může klidně dopadnout i v jiných případech, protože jednou děti dospějí a možná pochopí, o co vlastně šlo. Moje máma mi vzala normální dětství, táta vlastně taky, pořád mě štvala proti tátovi, nesnesla pomyšlení, že bych se s ním mohla mít ráda. Což ani asi nenastalo, on se mnou žil až od mých třech let (ale to by bylo jiné vyprávění). Ovšem zatímco s otcem si aspoň občas napíšu, s ní vůbec nic.
Často jsem v dětství přemýšlela, jestli jsem vůbec jejich dítě, ale je tu fyzická podoba a také částečně povaha po tátovi.
Takže jsem.
Tudíž vlastně zůstávám v klidu. Ono se to asi bohužel všem maminkám, které brojí proti otcům svých dětí, aniž by k tomu byl nějaký pádný důvod /myslím v případech, kdy mají tatínci o děti zájem/, prostě vrátí. Nejsem jediná na této planetě, kdo takto vyrostl a nakonec se k tomu tak postavil.
Ono totiž dospělému "dítěti", které si prošlo takovým dětstvím, celkem nezbývá, než buď pokračovat v rodinné tradici, žít tedy v bludu a světě své matky a nebo pochopit a odtrhnout se.
Mezi tím nic není. Protože většina těchto matek nikdy nepřizná chybu, moje matka vždycky všechno házela na mě. Nadávala jak jsem problematická a nevím co všechno. Ovšem nikdo nikdy se mnou problémy neměl. A myslím, že jak má ve zvyku, stále vypráví, jak má hroznou dceru.
Přestože ona ty city v pořádku nemá, nebo má žádné (na mě byla velmi tvrdá, sestru zase šíleně rozmazlovala, ale ani v jednom případě to láska nebyla), tak se to otočilo proti ní. Ona chodí po světě a když se jí někdo zeptá na děti, musí nahlas říct, že o nich nic neví. Tudíž se potrestala sama.
Svým způsobem někde pociťuji lítost, ale ona se mnou slitování nikdy neměla...