Re: Negativistické dítě

Monty, to je těžké...kamarádka má doma to samé a občas uspěje jakoby s obrácenou reakcí. Třeba na jeho:"Jéžiš, zase vstávat a jít do školy, já nechci...apod...." ona odpívá: " Tak to je skvělý nápad. Já taky nepůjdu do práce, zůstaneme doma, to neva, že nebudou peníze, asi ti nekoupím příští týden tu knihu, co jsi tak moc chtěl a na véču budou rohlíky, to je FAKT SKVĚLÝ NÁPAD nic nedělat !" Doprovází to samozřejmě VELMI nadšeným a upřímným obličejem. Někdy to zabere, někdy ne...taky záleží na povaze dítěte, to její se občas zasměje a když je maminka opravdu vtipná, otočí se špatná nálada na žert. Ovšem záleží na dítěti a povaze. To je jasné.
Já mám doma něco jiného - syn ( 3,5 ) je hrozně přecitlivělý ( teda dle mého názoru , protože já jsem zřejmě "tvrdší" povahy a hrozně MOC mě irituje jeho pofňukávání a hroucení se z toho, že paní učitelka ve školce mu řekla: "Pepíku, my už jsme oblečení a jdeme ven, ale ty tady pořád sedíš ve slipkách, musíš být rychlejší" Kruci, podotýkám, že nekřičela, jen to řekla malinko přísněji. No totál krize, syn se rozplakal, hrozně ho mrzí jakékoliv výtky a upozornění na chybu. No, taky s tím bojuji, snažím se mít pochopení a být k němu citlivá, ale jde to proti mému naturelu a musím se někdy "kruci fest" ovládat, protože mě to tedy přijde jako opravdou volovina a ne důvod k pláči. Ach jo... naše poklady