Re: usilovně zkouším pozitivně myslet

Myslím, že dokud člověk není nebo nebyl v tý konkrétní situaci, tak to v životě nedocení.
Každej to snáší jinak.

Shodla jsem se na tom s kamarádkou, která ve stejné době, jako jsem rodila, dostala leukémii. V době, kdy jsme asi obě hodně padaly na hubu, jsme se sešly s třetí. Třetí seděla mezi náma a povídá něco jako "teda vím, že každá řešíte něco totálně odlišnýho, ale nechápu, jak to zvládáte, že se z toho nezhroutíte". No a obě jsme řekly naráz - to musíš, to jinak nejde.

Mezi ostatními (jak čerstvé matky dvojčat, tak nemocní leukémií) se našly všechny možné druhy přístupu k věci, my jsme trvaly na tom, že to zvládnem, protože nemáme jinou šanci (teda od té kamarádky bylo ohromně velkorysé, že mě vzala "do party", i když já v podstatě žádnej problém nemám, zatímco ona bojuje o život). No a ona je stále naživu (po transplantaci kostní dřeně) a já taky na žádným stromě nevisím...