Re: Neodbytné myšlenky

Karčo, my jsme si rozuměli při našem prvním náhodném setkání. Pak jsme za nějakou dobu potkali, tentokrát plánovaně a já jsem z něj byla tak strašně nervózní, že to nemohlo dopadnout jinak, než naprostým nedorozuměním. Od té doby jsme okolo sebe takovým zvláštním způsobem kroužili. Jako by nás k sobě něco přitahovalo a zároveń odpuzovalo. Na víc než pár minut už se ke mně nikdy nepřiblížil a rychle utekl. Asi ze mě byl taky nakonec nervózní . Nevím, jestli někdy cítil nebo cítí to, co já. Nikdy jsme spolu o tom nemluvili. Já tak nějak tuším, že jediný, kdo mi může dát nějaké, řekněme - rozhřešení - je on. Ale vzhledem k tomu, že se asi už nikdy neuvidíme, mi to celé zůstane záhadou.
Je v tom rozpor. Na jednu stranu si moc přeju ho vidět a moct s ním mluvit, na druhou stranu se toho potenciálního setkání strašně bojím a říkám si, že je vlastně dobře, že se s ním nepotkám, protože nemusím čelit vlastní slabosti tváří tvář jemu. Měla jsem vedle něj vždycky neodbytný pocit, že mi vidí do duše a nemůžu před ním nic skrýt. Což je značně patetický popis, ale vlastně vystihuje, proč je pro mě tak zajímavý a zároveń tak děsivý. Dává ti to nějaký smysl?