Jak citlivě zvládat nároky stáří?

Nikdy jsem si nemyslela, že budu někdy přispívat do této rubriky - s tchány máme výborný vztah, mám je moc ráda a oni mě, vždycky jsme spolu vycházeli s láskou a úctou.
Před dvěma lety měli autonehodu (nezaviněnou) a od té doby se s nimi "něco stalo". Nejprve, přestože vlastně nebyli zranění, oba prochladli - trvalo několik hodin, než je z auta vyprostili, šlo o řetězovou nehodu - a snad půl roku se z toho nemohli dostat. Kromě toho jako by tím vším ztratili kus životní energie. Děda už nejezdí tolik jako dřív, daleko víc se obrací na svého syna, mého manžela. Manžel je ochotně vozí k lékařům a kam potřebují. Až potud je vše v pořádku.
Jenže jejich nároky na manželův čas se překlopily do roviny, která už je těžko akceptovatelná. Jednak mu stále (několikrát denně) telefonují, jako by se pořád potřebovali ujišťovat, že mají syna, že se mají o koho opřít, že nejsou sami. Tu potřebují koupit káblík, tu pověsit obrázek, tu zavézt na hřbitov - a všechno hned. Jakoby ztratili kontakt s tím, že jejich syn je zaměstnaný a že má rodinu. Je učitel, a když třeba hned nezvedne telefon (protože ho má během výuky vypnutý), volají mě a chtějí, abych zjistila, proč nebere telefon, co se stalo, atd. Je mi jich líto, připadají mi hrozně bezmocní, ztracení. Vůbec nevím, jak je ujistit, že tu pro ně stále jsme a budeme, že to snad nemusíme stále dokazovat těmito každodenními úsluhami, které se dají domluvit i s ohledem na naše možnosti.
Jeden příklad za všechny: loni jsme odjížděli na dovolenou, celá rodina na týden, měli jsme zaplacenou chalupu. Den před odjezdem děda zavolal, že potřebuje očistit střechu. Manžel mu vysvětlil, že odjíždíme na dovolenou, ale hned jak se vrátíme, vezme kluky a střechu očistí. Druhý den volala babička celá zoufalá, ať manžel hned přijede, že děda vylezl na střechu (špatně chodí, má už svoje léta a neduhy, ale "když mi nikdo nepomůže, musím to udělat sám") a že se o něj bojí. Takže manžel musel přijet a pucovat střechu. Oba byli strašně rádi a všude o tom mluví, jak mají hodného syna, a potěšeně se tomu smějí, že ho odvolali z dovolené, protože děda chtěl teď hned. Nemůžu jim tuto jistotu brát, ani nechci, jenom mám dojem, že se toto chování hrozně stupňuje a nejsem si jistá, jestli bychom - jako u malého dítěte - neměli vytyčit nějaké hranice. Popravdě je mi opravdu líto manžela, protože je sice ochotnej, hodnej a laskavej, ale naklonovat se neumí :-(
Navíc moji rodiče, kteří toto chování tchánů nelibě nesou, jako by se rozhodli pro stejnou taktiku, takže očekávám, že to brzy budeme mít dvojmo. Máte někdo zkušenosti, radu?