Re: Jak citlivě zvládat nároky stáří?

Maceško,
já nevím, jeslti tady jde něco poradit... možná nějakou vnější autoritu... já měla veliké štěstí, že babička, s kterou jsem bydlela, byla ochotná poslouchat Paní Doktorku (takhle jí titulovala a byly tam slyšet ty velký písmena - prostě generace, pro kterou lékař je konečná autorita úplně na všechno).

S mojí babičkou taky otřásla autonehoda - porazilo jí auto na přechodu, zavinil to řidič. Babička byla "jen" potlučená (modřina přes půl těla), ale šíleně jí to vyděsilo. Když jí propustili z nemocnice, lehla si doma do postele a já jsem o ní pečovala... vařila, nakupovala, natřásala polštáře, masírovala atd... jenomže když to trvalo týden a její stav se nelepšil a navíc jsem zjistila, že polyká ibuprofeny jak lentilky (vypadlo z ní, že jich spotřebuje přes dvacet denně), tak jsem vyrazila za její obvoďačkou. Ta jí politovala kvůli bolestem, vysvětlila, že léky nemůže jíst takovým způsobem, že si zhuntuje játra, napsala jí rehabilitace a zcela natvrdo jí řekla, že musí začít chodit a snažit se rozhýbat. Zabralo to.
A hodně to změnilo náš vztah, já jsem začala být ta dospělá a ona bezradné dítě, které jsem životem jemně korigovala. A kde jsem nestačila sama, zasahovala naše zlatá doktorka. Ona měla pro staré lidi pochopení, byla k nim velmi laskavá, s každou babkou se vybavovala, ale mockrát mi pomohla babču usměrnit tam, kde jsem na to nestačila sama.
Babička jí často líčila, jak jsem necitelná, často polopravdy (za mnou přišla v neděli, že bude dělat svíčkovou, jestli si chci dát s ní a doktorce pak brečela, že je hrozně unavená, ale že mi MUSÍ vařit), takže jsme s doktorkou často řešily, co se vlastně u nás děje. A doktorka mi fakt dost pomohla - a ono občas neškodilo, když babičce i někdo jinej řekl "hele, tvoje vnučka chodí do práce, vydělává peníze za které obě bydlíte a prostě nemůže být doma v úterý dopoledne jen proto, že ty chceš to či ono. A ty sama na žebřík lézt nemůžeš, protože by to s tebou mohlo šlehnout, tak to musí vydržet do víkendu." Ne, že by doktorka vyřešila úplně všechno, ale myslím, že babičku docela držela na uzdě... možná by nebylo od věci promluvit s lékařem tchánovců a trošku s ním tyhle problémy probrat - ono nejde jen o to, jak se chovají, ale jeslit to chování nemá i nějakou fyziologickou příčinu. Moje babička měla občas paměťové zkraty... jsem přišla domů a ona na mě hned ve dveřích začala úplně rozčilená, že její sestra jí volala a byla na ní sprostá (její sestra byla deset let mrtvá a ačkoliv onen telefonát se skutečně odehrál, tak to bylo před mnoha a mnoha lety)... dr. říkala, že to je nedokrvováním mozku, nakonec měla na to babička nějaké léky a přišlo mi, že docela pomohly... a že možná to, že vyžadovala mojí pomoc a přítomnost bylo způsobeno částečně těmi zkraty, protože jí samotnou ty zkraty děsily a bála se být sama....

Každopádně přeju silné nervy, ono je opravdu těžké hledat rovnováhu mezi tím, co je obyčejné citové vydírání a co je volání o pomoc.... asi si fakt uvědomit, jak tu někdo psal, že člověk je dvakrát dítětem a že budete muset, tak jako s dětmi, stanovit nějaké hranice, jinak se z toho zblázníte všichni a rodičům poskytnete medvědí službu...