Mám dva syny a chybí mi holčička - co to se mnou je?

Máme dva syny, první má dva roky, druhý šest týdnů. U druhého jsme si v těhotenství nenechali říct pohlaví miminka. Já byla skálopevně přesvědčena, že čekám holčičku. A pak, když mi miminko vytáhli z břicha a řekli, že je to krásnej velkej kluk, byla jsem doslova v šoku. Plakala jsem štěstím, že je zdravej a v pořádku, ale ten šok, to byla jak rána palicí do hlavy. Mám ho moc ráda, miluju ho, je to naš dítě, náš syn. Jenomže-z naší rodinné situace, ze současného bydlení jsem nervózní, podrážděná, přecitlivělá. Když začne plakat (a že plače víc než první syn), nedělá mi problém nechat ho třeba pět minut vyplakat, než pro něj dojdu (samozřejmě že když něco dělám, ne když si tady koukám na Rodinu). Včera už jsem na něj byla fakt hnusná, potřebovala jsem uspat staršího, bylo půl desáté, manžel měl přijít z odpolední, já ještě nevečeřela, navíc mám zase zánět průdušek, syn je taky nemocnej a mladší řval a řval, pak se přicucnul k prsu, za chvilku se pustil a řval a pořád dokola skoro hodinu. Já zařvala na něj ať už je ticho, chtěla jsem ale říct ať drží zobák. Co to se mnou sakra je? A proč pořád strašně moc chci tu holčičku? Manžel teď má dva kluky, se kterejma bude hrát fotbal, bude je brát na ryby, budou spolu kutit. Koho budu mít já? Komu budu česat vlásky, s kým budu chodit na zahrádku, koho budu učit vařit a péct? To si mám počkat až na vnoučata? Za pár let můžeme mít ještě třetí, mě je 21, manžel bude mít 31, čas máme. Ale já se bojím třetího porodu, první byl plánovaný SC, druhý po neúspěšném pokusu o normální porod akutní SC, ztratila jsem litr krve a praskla mi kousek jizva z prvního, pak jsem pro změnu nemohla dlouho na velkou. Přejde mě to a budu syna milovat bez výhrad tak jako prvního?