Re: Mám dva syny a chybí mi holčička - co to se mnou je?

Ještě teda musím dopsat,že ač byl můj příspěvek protkán smajlíky,tak několik týdnů po prvním porodu jsem se cítila opravdu hrozně,často jsem přemýšlela,že prostě uteču a už se nikdy nevrátím,nedokázala jsem dceru milovat minimálně několik týdnů,pořád vřískala a já nevěděla,jak ji utišit,nemohla jsem se vyspat,byla jsem naprosto KO. Nikomu jsem se s tím nemohla svěřit,každý se při nejmenším náznaku na mě obořil,že mám být vděčná,že mám zdravé dítě a ještě jsem dostala vynadáno,co si to jako dovoluju za myšlenky.Když měla dcera tři týdny,skončili jsme na izolaci na infekčním oddělení,nakonec jí nic nenašli,ale tehdy jsem o ni cítila hrozný strach,držela jsem ji v náručí,ona zvracela,ani mezitím nemohla dýchat,a mně jí bylo strašně líto. Když se pak na mě v pauzách mezi řevem poprvé usmála,strašně mě to dostalo,hleděla jsem na ni a brečela a vyčítala si,že jsem měla tak hnusné myšlenky. Je fakt,že kdybych někdy opravdu zdrhla,tak bych ji předtím dala někomu na hlídání s flaškou a zásobou mléka,jako že bych se o ni postarala,takže myslím,že ve skutečnosti jsem ji milovala,jen bylo třeba se s tím nějak srovnat.Celé to přešlo někdy mezi 6 a 8 týdnem,takže předpokládám,že i v mém případě to byly hormony,i po druhém porodu jsem podobné,i když o hodně slabší stavy,mívala,a to byla druhá dcera anděl v porovnání s první. Tak věřím,že i ty budeš jednou na tuhle dobu už jen vzpomínat.