Re: Věříte kamarádkám svých partnerů?

Už se trochu ztrácím v těch vláknech a nestíhám dočítat, mám málo času...ale ať teda doplním, kromě práce se vidíme výhradně ve čtyřech, kromě situací, kdy řešíme něco do práce, např. před důležitým jednáním, to většinou já jedu k nim (doma mám děti a to bychom toho moc neudělali), nebo trávíme sobotu v kanceláři (tam sme sami,ale je to výjimečně), nedělám to ráda, protože si celkem zakládám na rodinné sobotě, ale někdy není zbytí. Naši chlapi hrají v neděli fotbal a to jdeme my dvě vždy na kafe, je to už tradice, její iniciativa, řešíme tam typické ženské blbosti, svatbu, rodinu...K tomu vyzrazení: řekl mi to, co chtěla ona, nebylo to tajemství, jen asi nechtěla aby mi u toho pověděl i to, že je mu to líto a nechápe to. Já to nechápu taky, teda po této diskusi už trochu jo, ale najevo jsem mu to nedala, samozřejmě jsem souhlasila, minimálně z úcty k jeho partnerce a jeho citům bych NIKDY neřekla, ani nenaznačila, že se mi to příčí, nebo ji označila za žárlící hysterku
Jo a psaly jste něco o ideálu ženskosti, kamarád mě tolikrát viděl strhanou, kým byly děti hodně malé, s kaší na blúze, rozčilujúcí se nad známkama a nad životem a i v mnohem horších situacích o kterých ani nechci psát a já(i s manželem) jeho taky viděla na absolutním dně, že teda spíš si přivykl na tvrdou realitu
Diskusi jsem založila proto, že mě zajímalo jestli je tohle omezování normální, protože v mém vztahu není a v okolí jsem se s ním nesetkala a v mém vztahu by to bylo nepřijatelné. Nechtěla jsem nikoho soudit, každý si ve vztahu může dělat co chce, nechci aby mě tady někdo litoval, nebo co, jen jsem se potřebovala vypsat, vidět věc i z jiného úhlu, myslím, že k tomu je rodina určená