Re: Střídavá péče není pro citlivé děti

Jaana

Na druhou stranu, když jsem odešla a dostavovaly se pocity, jestli manželovi neubližuji, co on teď chudák sám - vždy jsem si vzpomněla na ten dům - a řekla si, ptala se sama sebe - kdyby prodal kvůli mě dům - aby dal jasně najevo své priority, vrátila by ses? A okamžitě jsem měla odpověď - není se kam vracet, toto nelze, protože oni NIKDY NEPRODÁ DUM - není nic, co by bylo pro něj víc, s domem končí jeho život. A otřesné pro mě je, že vím, že to tak i je, že to je realita, skutečnost. Ne, nebudu žít s takovým člověkem, pro kterého je věc víc jak člověk. I kdybych ustála jeho tejrání, despotismus a sobectví (už jsem byla hezky "vycvičená") - tak tohle ne..... myšlenku, že jsem míň, jak věc...

Manžel dcery mi myslím rozumí - ale zdržuje se komentářů (asi chce mít doma klid) a já se držím stranou. Při posledním mém rozhovoru, kdy jsem se snažila dceři vysvětlit, jak ji otec manipuluje, že používá přesně jeho slova i jeho myšlenky, aniž by si to uvědomovala, se ona rozčilovala, přímo vztekala, že prý myslí sama a nikdo ji neovlivňuje - její manžel seděl u stolu, obličej těsně nad deskou a smál se tomu - nemohl zadržet smích - nechtěl dceru rozčílit ještě víc, tak se snažil ten smích tlumit o desku stolu.. Přišlo mi to, že mu je vše jasné - ale komu není rady, tomu není pomoci..
Nestýkáme se moc, bydlíme v jiném městě, je tu vzdálenost, pracovní povinnosti, malé děti.. Moc uspěchaná doba..